Rozhovory s mrtvými

Nastává čas "dušiček". Jednoho z křesťanských svátků, který má původ již v dávných předkřesťanských dobách, kdy lidé byli více intuitivní, než je tomu dnes. 

Současná oslava tohoto svátku má u většiny lidí podobu návštěvy hřbitovů. Je to pochopitelné. Žijeme v hmotné době a náhrobek je především hmotným symbolem někoho, kdo nám byl v minulosti  blízký.

V dobách kdy tento svátek vznikal to bylo jinak. Tento čas byl poznán jako období v roce, kdy je přepážka oddělující svět hmoty a ducha nejslabší a kdy je nejsnadněji možné navázat telepaticky kontakt se zesnulými příbuznými.

Smrt není tak převratnou událostí jak si mnozí myslí. Je to v podstatě jen svlečení, ve většině případů starých obnošených šatů a osvobození ducha od zátěže těla. Zážitek, který je pro většinu zesnulých velmi osvobozující a příjemný, zvláště když předtím trpí těžkou nemocí.

Bezesporu tak vnímala smrt i moje maminka, která zemřela na rakovinu v dubnu letošního roku. Když jsem jí naposledy navštívil, tušil jsem že jí vidím naposled. Možná si myslíte, že kvůli tomu to bylo pro mne psychicky trýznivé setkání. Vůbec ne. Cítil jsem pomoc shůry a měl jsem docela veselou náladu. Dělal jsem si legraci a říkal jsem jí: "Až budeš vstupovat do nebeských výšin, nezapomeň respirátor, co kdyby si nakazila světelnou bytost covidem". V ten den její mozek již skoro nefungoval a skoro nemluvila, ale přesto se jí objevil úsměv na tváři a řekla. "No to by byl ale průšvih". Před odchodem z hospicového pokoje jsem jí řekl: "Maminko, tak příště přijdu buď opět zde k tobě do hospice, nebo pro změnu přijdeš zase navštívit ty mně."

Za dva dny poté zemřela a již ten den jsem zacítil její přítomnost v bytě, kde jsem s ní roky bydlel ve společné domácnosti. Vnímal jsem, že jako duch je opět zdravá, svobodná a šťastná a že jediné, co jí trošku kazí úsměv na tváři je starost o ty, které na Zemi opustila.

A tak si myslím, že si až tak neužívá radovánek v nebeských výšinách, jako spíše se věnuje opět jako za pozemského života intenzivní práci, která již nemá hmotnou, ale čistě duchovní podobu a přitom pomáhá nám pozemšťanům. Názorně mně to bylo ukázáno v jednom z několika snů, kdy jsem se s ní setkal. Řešil jsem v něm nějaký problém, se kterým jsem si nevěděl rady. Ihned se objevila maminka, aby mi s řešením pomohla.

Rozhodně nejsem jediným člověkem na Zemi, kterému je pomáháno bytostmi z druhého břehu. Domnívám se, že je tak činěno nám všem ať již jsme si toho vědomi či ne.

V minulosti vznikl duchovní obor zvaný spiritismus, který se zabývá komunikací mezi světem "živých" a "mrtvých". Má jako vše stinnou a světlou stránku. Duchovní svět je obydlen na jedné straně temnými zlými bytostmi, které každého z nás se snaží s různou mírou úspěšnosti podle našich kvalit a duchovní vyspělosti svést na scestí. Stejně jako je obydlen dobrými a soucitnými bytostmi, vždy připravenými pomoci, když je o to v modlitbě a prosbě požádáme.

Právě teď přichází doba, kdy je ještě více než kdy jindy potřeba jejich pomocí. Již nyní zažíváme konec jedné technické civilizace. Obávám se,  že přežít toto období v duševním zdraví a nezbláznit se nebude možné bez této, z duchovního světa přicházející pomoci.

Je smutné, že v těchto oblastech panuje v lidském světě taková nevědomost, což vytváří velké množství zla. Cenný je tak každý hodnověrný zdroj informací o "onom světě". K těm nejhodnotnějším bych řadil dílo brazilského spiritistického média a spisovatele Chica Xaviera. Jedna z jeho knih se stala i předlohou krásného filmu Náš domov, který je možné shlédnout i na internetu.