Putování po stopách starověkého Egypta

V létě roku 2002, po dlouhém období, kdy jsem neopustil území ČR, jsem se rozhodl změnit svůj život a začít cestovat. Stanovil jsem si tehdy seznam zemí a míst, které bych chtěl za svůj život navštívit.

Jak šel čas, postupně jsem si plnil své cestovatelské sny. Letos v březnu došlo na ten poslední velký. A tím byl Egypt. Země s prastarou historií, ze které skrze Řecko čerpala celá evropská civilizace. Země, kde filozofické a duchovní poznání dosahovalo před tisíciletími velmi vysokého stupně. A také země, o které mi jedna vědma-astroložka před léty řekla, že jsem v ní zanechal silné stopy v některých mých minulých životech.

Jak již bylo u většiny mých cest zvykem, původně jsem zamýšlel jet sám. Později ale můj plán navštívit Egypt zaujal jednu z mých kamarádek natolik, že se rozhodla absolvovat cestu se mnou a stala se tak nedílnou součásti tohoto nezapomenutelného cestovatelského příběhu a dobrodružství.

Ve svém vyprávění o cestě se zaměřím hodně na své cestovatelské dojmy a pocity. Staroegyptská civilizace byla na rozdíl od té naší mnohem citovější a intuitivnější. Z tohoto důvodu, jazykem, kterým k nám promlouvá skrze mýty a symboly, je pro nás jen obtížně pochopitelná. Myšlenkové a pocitové asociace, které budu v článku uvádět, mohou být jistě vnímány jako pouhé výplody bujné fantazie. Nicméně se domnívám, že i ty mají v poznávání světa svůj význam a ostatně jsou i základem veškeré literární a umělecké tvorby.

Při mém studiu Egypta hrála roli nejen oficiální historická literatura, ale i díla esoterická. Již před mnoha lety mně zaujala především kniha Elizabeth Heichové „Zasvěcení“, líčící vzpomínky na minulý život v Egyptě a pak filmový seriál „Okem boha Hora“, který zpracovává historii Egypta netradičním způsobem.  Historie Egypta zde není líčena jako civilizace, která se kolem roku 3000 př.n.l. vynořila z doby kamenné, ale jako pokračovatelka Atlantidy, která zanikla při velké globální katastrofě před 12000 lety a jejíž část diaspory se zachránila také v Egyptě.

Den první: Odpočinek v Hurghadě

Naše putování Egyptem se začalo v neděli ráno 3. března 2019 v egyptské Hurghadě. Hned po příjezdu z letiště jsme vyrazili na procházku k moři. Rudé moře bylo klidné a voda průzračná.

Při prvním pohledu na písčité dno, nás ihned zaujala kroutící se chobotnice.

Hotelový komplex v letovisku je docela hezky upraven a třeba pro vyznavače tobogánů a podobných vodních atrakcí jistě dobrým místem na dovolenou. Mně však místo příliš nenadchlo. Trávit tu týden v umělém turistickém prostředí by se mi nechtělo.

V Hurghadě jsme poprvé objevili svět egyptských obchodů a obchodníků. Ač s mojí spolucestovatelkou Katkou mám řadu věcí společných, tak v přístupu k obchodům, módě a podobným věcem jsme protipóly. Já jsem typ samorosta, který do obchodu, zvláště s oblečením, zavítá, jen když nezbytně musí. To Katka se projevila jako typická žena. K obchodům a tržnicím cítila po celou dobu zájezdu neodolatelnou magnetickou přitažlivost. Zpočátku se mi z toho trošku ježily vlasy na hlavě, zvláště když se i na mne vrhli neodbytní egyptští obchodníci. Časem jsem si však zvykl, a dokonce jsem se nemohl udržet od smíchu, když jsem spatřil neopakovatelný výraz Katčiny tváře, neomylně poukazující na to, že právě rozmýšlí, jakými slovy mi sdělit, že právě zatoužila si prohlédnout místní cetky.

Den druhý: Karnak a Luxor

V pondělí ve tři hodiny ráno nás vzbudil telefon z místní recepce - budíček. Brzy jsme zjistili, že velmi brzké vstávání nebude na tomto zájezdu výjimkou, ale pravidlem. Ještě za temné noci jsme nastoupili do autobusu a skrze poušť se vydali do údolí Nilu, kde jsme se nalodili na loď, na které jsme absolvovali čtyřdenní plavbu do Asuánu.

Prvním chrámem, který jsme navštívili, byl největší chrámový komplex v Egyptě, majestátní Karnak zasvěcený bohu Amonovi.  Asi bude jen málo lidí, které tento chrám svou velkolepostí při jeho návštěvě pocitově nezasáhne.

Sloupoví, zde postavené Ramsesem II., patří k největším divům starověkého světa.

Druhý chrám v Luxoru je od Karnaku vzdálený pouze tři kilometry. Oba chrámové celky jsou propojeny alejí sfing a dříve tvořily jeden komplex. Luxorský chrám je sice menší, ale také velmi působivý.

Jeho sloupy již nabývají složitější svazkové formy papyrusu. Jednotlivé prostory chrámu jsou symbolicky věnovány částem lidského těla.

Den třetí: Údolí králů

Když jsme v úterý brzy ráno vstávali, domnívali jsme se, že nás čeká nudný den. Návštěva hrobek faraonů nás nijak nelákala. Skutečnost ovšem předčila naše očekávání.

Údolí králů je doslova magickým místem. Nachází se oproti Karnaku na opačné straně Nilu, pod svahem přírodní pyramidy a již od dávnověku lákalo svým vlivem nejrůznější poutníky a poustevníky, včetně raných křesťanů.

Chvíli jsme váhali, ale pak jsme se přece jen vydali do jedné z hrobek. Obdivovali jsme stále ještě barevné reliéfy na stěnách a nakonec došly až k sarkofágu. Chvíli jsem stál na místě a vnímal jeho atmosféru. Jakoby se zde nacházela brána, kdy svět pozemský se propojuje se světem nebeským. Měl jsem pocit, že zde vědomí stoupá až ke hvězdám a vydává se na duchovní pouť popsanou v egyptské knize mrtvých. Snad k těmto účelům dříve sloužila tato místa a až později v době pádu do hmoty a materialismu začala být vnímána jen jako úložiště mumií a s nimi spojených pokladů.

Poté, co jsme opustili údolí králů, jsme ještě zamířili k zádušnímu chrámu královny Hatšepsut, který by svou jednoduchostí a čistou formou mohl hrdě konkurovat leckteré současné architektuře. 

Pak ještě následovala krátká návštěva blízké alabastrové dílny a návrat zpět na loď, která odpoledne vyplula dál na jih. Z pohodlí lodní paluby jsme si vychutnávali pohledy na neustále se proměňující nilské údolí, které je díky této řece stále zelené, i když množství srážek je zde minimální.

Na palubě lodi jsem využil i možnost zaplavat si v bazénu. 

Den čtvrtý: Chrám v Edfu

Ve středu ráno jsme nasedli do kočárů tažených koňským spřežením a vydali se na cestu do chrámu zasvěceného bohu Horovi. Ruch ulice, troubící auta a tuk-tuky mi velmi připomínaly návštěvu Indie.

Návštěva každého chrámu byla doprovázena výkladem našeho místního, česky mluvícího průvodce Mustafy. Obzvláště jeho vyprávění, jak se jako Arab učil češtině na Káhirské univerzitě, bylo pro nás nezapomenutelné. Před Hórovým chrámem v Edfu pro názornost výkladu o ústředním symbolickém příběhu egyptské mytologie zvolil formu divadla. Z účastníků zájezdu vybral dvě dvojice. Vzhledem k tomu, že si během zájezdu velmi oblíbil Katku, vybral jako jednu z „hereckých dvojic“ nás dva. Přiznám se, že jsme byli rádi, že nám připadly role „světlých postav“ egyptské mytologie - Osirise a Isis, zatímco druhý pár hrál protikladnou dvojici záporného Setha a jeho manželky. Katka si tímto vysloužila novou přezdívku, průvodce a ostatní členové skupiny ji do konce zájezdu neoslovili jinak než Isis.

Návštěva chrámu v Edfu byla pro mě asi jedním z nejsilnějších zážitků v Egyptě. Měl jsem pocity člověka, který po několika desítkách let, opět navštívil svůj domov. Vnímal jsem, že zde kdysi dávno žilo duchovní společenství v bratrství a lásce, věnující se zde duchovní práci a rozvoji. Také jsem zde ovšem pocítil jistou chybu, které jsem se pravděpodobně kdysi dopustil a která se nese až do současnosti a souvisí s tím, že jsem se v jisté etapě svého vývoje až příliš uzavřel do sebe a oddělil od druhých a celku.

Den pátý:  Chrám v Kom Ombo

Podle filmového seriálu Okem boha Hóra měl každý egyptský chrám specifické poslání. Ten v Kom Ombu sloužil k poznání duality světa a k cvičení se v překonání strachu. Součástí chrámu je obří studna, ve které žili krokodýli, mimochodem dodnes v Egyptě chovaní jako domácí mazlíčci. Duchovní adepti zde procházeli náročnou zkouškou. Vhozeni do studny s krokodýli, museli kolem nich proplavat a najít cestu ven, aniž by zpanikařili.

Byl jsem zvědav, co v chrámu pocítím. Nakonec jsem neměl žádné zvláštní vjemy. Jen v okamžiku, když jsem čekal ve frontě před vstupem do chrámu, náhle, bez varování jsem dostal silnou křeč do břicha. Trvala po celou dobu návštěvy chrámu a zcela povolila až při odchodu. Zajímavé bylo, že po celý zbytek zájezdu jsem již žádnou bolest břicha nepocítil.

Den šestý: Asuán a Philae

Poslední den našeho pobytu na lodi jsme vynechali výlet do Abu Simbelu a ušetřili si tak jedno brzké vstávání ve dvě ráno. Dopoledne jsme se místo toho vydali pěšky na průzkum města Asuán.

Přitom jsme pozorovali ruch města. Bylo vidět, že chudí Egypťané to nemají v životě snadné již od dětského věku.

Poté jsme navštívili pro nás netradiční dvojposchoďový křesťanský chrám s mohutnou kupolí v novodobém „byzantském“ stylu s mile vymalovaným naivistickým obrazem Krista.

A nakonec se vydali relaxovat do nedalekého parku, kde si hráli místní děti.  

a kde jsme také z lavičky mohli vsedě pozorovat panoráma Nilu s okolní krajinou. 

Odpoledne jsme již s celou skupinou vyrazili místní lodí na jeden z nilských ostrovů, kde se nachází chrám zasvěcený bohyni Isis.  Díky stavbě Asuánské přehrady se již nenachází na původním místě. Stejně jako v jiných chrámech jsme mohli sledovat poškozené tváře egyptských bohů. Ničení systematicky prováděli křesťané na konci starověku, kdy se stalo křesťanství v Římské říši státním náboženstvím, s cílem vykořenit z lidu tradiční egyptské náboženství. Jak smutný je obraz náboženského fanatismu.

Večer se na lodi konalo taneční vystoupení Nubijských tanečníku. Hvězdou večera se nicméně stala Katka, kterou jeden z tanečníků vytáhl na pódium a tak dostala příležitost ukázat publiku na lodi své taneční umění. Když jsem spatřil, jak se Katka velmi líbí místní egyptské populaci, napadla mně myšlenka, kolik bych za ní zde dostal asi velbloudů. Rychle jsem však tuto myšlenku zahnal pro její neetičnost a také proto, že jsem nenašel odpověď na otázku, co bych si s tolika velbloudy doma asi počal.

Den sedmý: Přejezd zpět do Hurghady

Následný den jsme opět brzy ráno opustili loď. Uložili kufry do autobusu a vydali se zpět na cestu do Hurghady. Mysleli jsme si, že do letoviska dorazíme po poledni a těšili se na koupel v moři. Náš autobus však náhle zastavil uprostřed pouště s poruchou na kole. Téměř krokem ještě dojel do nejbližší vesnice, ale dál již pokračovat nemohl. Naštěstí do dvou hodin přijel autobus náhradní a do Hurghady jsme se ještě dostali za denního světla.

Den osmý: Káhira

V sobotu 9.3. nás čekal vrchol cesty. Tím byly pyramidy v Gíze. Cesta z Hurghady byla dlouhá, trvala šest hodin, ale cíl cesty za ty útrapy stál.  

Již jen pohled na pyramidy z autobusu byl pro mě ohromující. Jako by se mi náhle propojila současnost a minulost a já měl na krátký okamžik pocit, že jsem byl kdysi svědkem jejich stavby.

Našim cílem bylo navštívit nitro velké pyramidy. Průvodce Mustafa nás však od něj odrazoval se slovy, že uvnitř nic není. My se však odradit nenechali. Klasická Egyptologie vnímá pyramidu jen jako hrobku, kterou stavěli tisíce otroků z rozmaru vládce. Existuje však i jiný názor, hovořící o pyramidě jako duchovní stavbě sloužící jako velký chrám k rozvoji lidského vědomí. V duchovní literatuře najdeme mnoho popisů zážitků lidí při návštěvě pyramid. Připomněl bych například knihu P. Bruntona Tajnosti Egyptské. Popsané zážitky se mnohdy shodují v tom, že vstup do pyramidy zesiluje nejrůznější emoce lidí a hloubku jejich prožívání. Byl jsem tak sám zvědav, co při návštěvě velké pyramidy ucítím a zažiji.

Vstupní komora je docela úzká a místy musí člověk kráčet pořádně shrbený. Proti nám šly shora zástupy lidí dolů a nedovolovali nám jít vzhůru. Katka dostala strach, že to časově nestihneme. Já si zase zpětně uvědomuji, že jsem dostal na ty lidi velký, takřka neodolatelný vztek a i s pomocí loktů jsem si začal klestit cestu schodištěm nahoru. Po chvíli jsme konečně dorazili do komory, kde ležel jen prázdný žulový sarkofág, o kterém se historici domnívají, že kdysi hostil mumifikované faraonovo tělo, ač pro to není žádný jasný důkaz.

Na pár minut jsme se zastavili, zavřeli oči a pokusili procítit atmosféru místa. Zpočátku jsem nic zvláštního nevnímal, pak jsem však náhle vnitřním zrakem spatřil, že mé tělo prostoupilo zvláštní světlo. Vnímal jsem lehkost, hrubý tělesný vjem slábl a já se stával duší, která se vznáší volně v prostoru. Neostře jsem pocítil přítomnost vyšších duchovních bytostí, které nám všem na našich cestách pomáhají. Měl jsem dojem, že se jedná o určitou obdobu zážitku lidí jdoucích ke světlu v okamžiku klinické smrti, samozřejmě s tím, že můj zážitek byl daleko méně intenzivní než u umírajících. Možná můj zážitek poukazoval na obřady, které se zde prováděly před tisíci lety.

Po sestupu z nitra pyramidy jsme dále pokračovali v průzkumu pyramidového areálu. V první chvíli jsem se na sebe zlobil, že jsem se nechal uvrtat majitelem velblouda k focení na velbloudu za docela dost velkou finanční částku. Brzy mně však mé naštvání přešlo, když mi došlo, že fotkou na velbloudu přímo u pyramid se nemůže pochlubit jen tak někdo.

Na závěr jsme navštívili sfingu. Je považována za dílo faraona Chefréna z 3.tisíciletí př.n.l., ač řada indicií svědčí pro mnohem delší stáří objektu. Jde především o vodní erozi jejího těla, ke které nemohlo dojít později než někdy kolem roku 5000př.n.l., kdy zdejší kraj naposledy bičovaly silné deště. Rozmístění tří velkých pyramid v podobě, jaké se nacházely hvězdy pásu, Egypťany uctívaného, souhvězdí Orion přesně před 12000 lety, stejně jako lví tělo sfingy mířící k místu na obzoru, kde v dané době vycházelo znamení Lva, svědčí o mnohem dřívější době vzniku celého komplexu v Gíze, než se dnes soudí.

Závěrečným bodem našeho programu byla ještě návštěva slavného egyptského muzea, které však už bylo pro mne dosti únavné a pak již jen dlouhý návrat zpět do Hurghady, kam jsme se vrátili pozdě večer.

Den devátý: návrat domů

V neděli ráno nadešel čas našeho odletu do Prahy a cesta domů. Po týdnu modré bezoblačné oblohy nás čekal zachmuřený deštivý den. Uprostřed první noci doma mně přepadl silný kašel a noční můra v podobě snu, ve kterém jsem měl pocit, že mně obtěžují dvě duše ne zrovna přátelských Egypťanů. Jistě sen poukazoval na to, že zdaleka ne vše bylo ve starém Egyptě dobré. Zvláště na konci dějin egyptské civilizace došlo k výraznému duchovnímu propadu a v zemi se velmi rozšířila černá magie. Návštěva některých míst, stejně jako vlastnění a prohlídka některých archeologických artefaktů, může být z tohoto důvodu problematická, zvláště dnes kdy o hygieně ducha na rozdíl od hygieny hmoty takřka nic nevíme.

Noční můra se naštěstí u mě objevila jen v jedné noci a tak mé vzpomínky na cestu plnou poznání, dobrodružství a romantiky zůstanou hezké až do konce mého života. Je tomu tak i díky mé milé, stále se usmívající spolucestující Katce, která musela trpělivě snášet některé mé samorostské projevy, našla ve svých zásobách lék, když mně začalo bolet v krku, zkrátila díky lepšímu orientačnímu smyslu dobu mého bloudění areálem v Hurghadě a velmi mi pomohla i se zpracováním této reportáže, včetně dodávky fotek.

Chtěl bych na dálku poděkovat i našemu průvodci Mustafovi, jehož ranní budíčky nás sice štvaly, ale posléze se ukázaly jako velmi prozřetelné, když jsme u památek byli mezi prvními.

A konečně i všem dalším jako byli řidiči, kuchaři a další, bez nichž bychom tuto cestu nemohli také zdárně uskutečnit.