Příběh „neúspěšného" vysokoškoláka

Žijeme v době, kdy zejména vzdělanější části populace vládne „kult úspěchu“. Knihkupectví jsou plná knih obsahujících rady, jak dosáhnout v životě a kariéře co nejvyšší postavení.  

Úspěch v životě však ve skutečnosti nikdy nemůže existovat bez neúspěchu, stejně jako mládí nemůže být bez stáří. Vyzdvihovat jen úspěch je velmi jednostranné, třebaže je to lidské. Málokterý podnikatel bude veřejně sám z vlastní vůle prezentovat to, jak ztroskotal jeho podnikatelský záměr, stejně jako málokterý psychoterapeut bude ve svých knihách vyprávět o tom, jak terapie úzkostného pacienta skončila pacientovou sebevraždy.

Výsledkem zvyků prezentovat veřejně jen úspěchy a mlčet o neúspěších jsou pak logicky časté pocity selhání či komplexy méněcennosti všech těch, kteří mají dojem, že se jím daří v životě hůř než těm, označovaným termínem "úspěšní". To je jeden z důvodů mého rozhodnutí, publikovat tento článek zaměřený na osobní neúspěch v mé profesní kariéře. Svůj příběh začnu vzpomínkou na mládí, na školní léta prožitá ještě v době komunistické totality.

Na střední průmyslové škole, kde jsem studoval tehdy perspektivní hutnictví, jsem patřil prospěchově spíše mezi ty lepší studenty. Měl jsem v sobě ctižádost a tak rozhodnutí jít na VŠ bylo přirozené. Zvláště proto, že učit se novým věcem mně vždy bavilo a díky své manuální nešikovnosti se nehodím pro specializované řemeslné profese.  Náš tehdejší třídní učitel nám radil, ať jdeme studovat na vojenskou vysokou školu. Na civilní škole prý vzhledem k nižším znalostem matematiky a fyziky proti gymnazistům to budeme mít velmi těžké. Přesto jsem se přihlásil na Vysokou školu Báňskou do Ostravy, obor Materiálové inženýrství, ve kterém byla teoretická výuka matematiky a fyziky ve srovnání s dalšími obory ještě rozšířena. Školu jsem absolvoval relativně bez problému. Nejtěžší pro mě bylo udělat zkoušku z Angličtiny, protože jazyky mi nikdy nešly.

Po úspěšném absolvování fakulty jsem jako mladý inženýr nastoupil ve funkci technologa v Drátovnách Bohumín a získal zde první praktické zkušenosti v zaměstnání. Funkci jsem vykonával přes pět let do doby, kdy jsem byl pro nadbytečnost propuštěn. Firma tehdy prožívala velkou krizi, v důsledku vytunelování po kupónové privatizaci, a aby snížila své náklady, masivně propouštěla.

Po několika měsících mé první nezaměstnanosti jsem nastoupil do Materiálového výzkumu ve Vítkovicích jako zkušební technik. Sice jsem pracoval v kolektivu převážně středoškoláků, ovšem lidí, které bych označil jako špičku oboru, lidí nesmírně technicky tvořivých. Ve firmě jsem strávil nejklidnějších pět let svého života a zdálo se, že zde zůstanu již natrvalo.

Já však měl od svých studií na VŠ sen. Toužil jsem se stát učitelem. Absolvoval jsem proto dálkově i Doplňkové pedagogické studium na Olomoucké univerzitě. Jednoho dne se mi najednou objevila možnost si tento sen splnit. Podal jsem ve Vítkovicích výpověď a nastoupil jako SŠ učitel na SPŠ ve Frýdku-Místku, kde jsem kdysi sám studoval. Učil jsem převážně to, co jsem sám znal z praxe, což pro mě bylo výhodou.  Vrcholem kariéry SŠ učitele byla pro mě týdenní pracovní stáž v Třineckých železárnách, na kterou jsem byl vybrán spolu s dvěma kolegyněmi, učitelkami odborných předmětů a kde jsem byl vítán takřka jako celebrita. Vedoucí jednotlivých hutních provozů s námi diskutovali o tom, jak rozvíjet koncepci odborné výuky, na provozech nás natáčela regionální televize, psaly o nás noviny.

O rok později však přišla krize. Do prvních ročníků se přihlásilo výrazně méně žáků než dosud, zvláště v oboru hutnictví. Nebyla mi prodloužena smlouva a já odešel učit do Obchodní a Hotelové školy v Havířově základy fyziky, chemie a ekologie. Práce původně na rok jako zástup za mateřskou se nakonec prodloužila na tři roky. Měl jsem částečný úvazek a tak i více volného času. Věnoval jsem jej mimo jiné tvorbě ještě stále existujících internetových stránek pro své studenty.

Práce ve škole mně bavila. Svůj původní idealismus jsem však ztratil. Uvědomil jsem si, že pro moje koncepce výuky a výchovy mládeže ještě nedozrál čas. Zdaleka ne všichni studenti toužili po poznání světa, jako od dětství toužím já a překážkou se ukázal i zkostnatělý školský systém.

Po odchodu ze školství jsem zamířil na Úřad práce. Můj počáteční optimismus, že najít nějakou další kvalifikovanou práci bude snadné, se postupně začal ztrácet. Na mé žádosti o zaměstnání nebylo reagováno vůbec, nebo jsem neuspěl na konkurzech. Můj VŠ Diplom mi jíž nestačil. Chyběla mi řada dnes tak důležitých kompetencí, třeba těch jazykových. Začalo klesat mé sebevědomí. Přestával jsem věřit tomu, že bych mohl najít nejen kvalifikované zaměstnání, ale také ho úspěšně vykonávat.

Nakonec jsem se rozhodl přijmout jakoukoliv, třeba i zcela nekvalifikovanou práci. Zpočátku jsem roznášel reklamní tiskoviny. Výhodou této činnosti byla pružná pracovní dobu, nevýhodou pak velmi nízká odměna za práci, která sahala hluboko pod minimální mzdu.

Rozhodl jsem se tedy jít pracovat do strojírenské firmy jako dělník v kovovýrobě. Pracoviště bylo blízko mého bydliště a vyhovoval mi i dvojsměnný provoz. Zpětně můžu říci, že to bylo asi nejtěžší zaměstnání mého života, ač se jednalo samo o sobě jen o jednoduché fyzické úkony, které ve své podstatě zvládne každý.  

Druhý den v práci jsem dostal do ruky brusku s tím, že jsem měl obrušovat svařované výrobky. Brzy se ukázalo, že na pracovní tempo nestačím a poprvé jsem si vyslechl nepříjemné nadávky těch dělníků, jejichž práce na tu mou navazovala.

Zachránil mně mistr. Poslal mně pracovat k mycí lince, kde bylo tempo výrazně klidnější. To však platilo jen krátkodobě. Firma v čase hospodářské konjunktury dostala nové zakázky. Výkonnost mého pracoviště, které na rozdíl od ostatních stále jelo na dvě směny, se zvýšila postupně na 200%. Práci jsem zvládal jen s vypětím všech sil a také menším platem. Práce každého pracovníka byla totiž hodnocena kvalitářkou, která hodnotila každou směnu jak čistotu pracoviště, tak kvalitu výroby a chyby každého pracovníka ve výrobě a tím ovlivňovala výši jeho osobního hodnocení. Čím větší pracovní vytíženost, tím jsem dělal více chyb a tak žádná z mých výplat se nevyrovnala té první, kdy jsem se teprve zaučoval a byl nejméně pracovně výkonný.

Součástí mé práce bylo i jednoduchého vypisování velkého počtu papírů. Při této činnosti jsem si obvykle sedl na plastovou bednu, které jsem měl k dispozici pro ukládání výrobků. To se však ukázalo trnem v oku části spolupracovníků. Když jsem argumentoval tím, že každý jiný člověk vyplňující papíry v kanceláři nebo na provoze při této pracovní činnosti obvykle sedí na křesle či židli, bylo mi řečeno „Ale ty jsi pracující!“. Mistr to toleroval, ne již jeden můj svalnatý kolega, který však sám seděl směnu celou: skladník a řidič vysokozdvižného vozíku. Již delší dobu jsem pozoroval jeho averzi vůči mé osobě. Jednou v záchvatu zuřivosti ke mně přišel, chytil mně za montérky a jen to, že ho drželo několik mých kolegů, zabránilo tomu, aby mnou nemrštil o zem. Aniž bych mu to přál, za dva dny po tomto incidentu odešel na dlouhodobou nemocenskou a poté na jiné pracoviště, takže dalším konfrontacím s ním jsem se již vyhnul.

Pomalu se blížil datum konce platnosti mé pracovní smlouvy a já přemýšlel, zda podepíši její prodloužení. Ukázalo se, že mé přemýšlení bylo zbytečné. Vedení firmy samo se mnou smlouvu neprodloužilo, i když se firma potýkala s velkým nedostatkem pracovníků, který řešila dovozem dělníků z Polska.

O zkušenostech z této firmy se podrobněji zmiňuji proto, že velmi dobře ilustruje častou tvář současného kapitalismu. Diktát trhu nutí firmy buď snižovat výrobu a propouštět v časech krize, nebo naopak navyšovat maximálně výrobu, což se projevuje negativně na stresu jak mezi dělníky, tak i řídícími pracovníky. Když si jeden kolega, již starší dělník ztěžoval řediteli na poměry ve firmě, dostalo se mu stručné odpovědi: „Vy už to tady ty 2 roky do důchodu nějak vydržíte. To máte tak, prostě žijeme v takové zk…é době“

Po odchodu z firmy jsem se opět pokoušel najít kvalifikovanou práci. Byl jsem jí hodně blízko, když jsem dělal konkurs na administrativního pracovníka v ČEZu, kde brali 10 lidí. Paní personalistka mi řekla, že ze všech uchazečů, kteří se na konkurs přihlásili, mám nejlepší životopis. Nakonec i přesto, nebo možná i proto si mně nevybrali.

Na počátku roku při návštěvě ÚP jsem se své zprostředkovatelky trochu z legrace zeptal, zda tu třeba není možnost nějaké placené veřejně prospěšné práce. Řekla, že ano a poslala mně do Lhotky pod Ondřejníkem, malebné vesnice v krásném prostředí podhůří Beskyd. Starosta obce mně přijal a tak zde nyní pracuji jako uklízeč veřejných prostranství a dělám činnosti jako je kosení trávy, úklid lesa, natírání laviček …, které celá řada jiných vysokoškoláků dělá doma po návratu ze svých zaměstnání.

Obec Lhotka pod Ondřejníkem, je ve svém okolí známá především každoročními folklórními slavnosti. Svůj název „Sochovky“ odvozují od jména nejvýznamnějšího obyvatele obce, Vincence Sochy, který žil v minulém století. V osudu tohoto sběratele místní lidové slovesnosti, písní a tanců jsem objevil určitou paralelu se svým životem. I on ve svém životě kvalifikovanou práci pedagoga vystřídal za fyzickou práci. Poté co bez vysvětlení byl odvolán v roce 1950 z funkce řídícího učitele, se začal živit nejdříve jako horník a poté lesní dělník.

I když jsem svůj článek nazval „Příběh neúspěšného vysokoškoláka“, tak za neúspěšného se osobně nepovažuji. Vnímám každou práci jako stejně cennou. Jistě by mohl někdo namítnout, že kdybych se více snažil, nemusel jsem u nekvalifikované práce skončit. Možná by měl i pravdu, ale možná také ne. Co když by úspěch v kariéře znamenal pro mně jen aroganci, pýchu a pohrdání méně úspěšnými lidmi? Nepřivedl mně můj osud k této práci proto, abych se naučil soucitu, větší pokoře a rozvinul v sobě sociální cítění, které jsem třeba v minulých životech měl v nedostatečné míře? I takové otázky si občas kladu, když se zamýšlím nad svým životem. Vidím to dobře i ve svém horoskopu. Jeho dominantním prvkem je přesná konjunkce Slunce s planetou těžkostí a překážek Saturnem v desátém astrologickém domě spojeném v astrologii s prací a kariérou.