Přechod Nízkých Tater

Hory jsou místem kde se člověk může snáze odpoutat od běžných lidských starostí a problémů než v rušnějším prostředí měst a vesnic. 

I proto mám hory rád a pravidelně je navštěvuji. Pomáhá mi v tom blízkost Beskyd v jejichž podhůří již léta bydlím.

Na počátku srpna jsem se rozhodl vyrazit do poněkud vyšších kopců a zakoupil si čtyřdenní zájezd "Přechod Nízkých Tater" od jedné na turistiku zaměřené cestovní kanceláře. Stupeň obtížnosti mezi trojkou a čtyřkou představuje již relativně náročný zájezd vyžadující jistou fyzickou i psychickou odolnost. Já spíše pohodový turista jsem byl zvědav, zda přechod zvládnu. Věřil jsem že ano. 

První den cesty

Odpoledne jsem z Olomouce vyrazil spolu se skupinkou zjevně dobře vytrénovaných turistů směr Slovensko. Po několika hodinách cesty jsme večer dorazili do podhorské obce Liptovská Revúca, kde nás čekal první nocleh na jedné z místních chat. Ráno se mi naskytla možnost si udělat snímek vesnice a okolních kopců jež jsou součástí Velké Fatry.

Druhý den cesty

Krátce po snídani jsme zabalili věci a autobusem se vydali na krátký dojezd pod Nízké Tatry do osady Korytnica kúpele ležící v nadmořské výšce 800m. Rozloučili jsme se s autobusem a s batohem obsahujícím nejnutnější věci na cestu: spacák, náhradní oblečení a jídlo se vydali na pěší tůru. 

První stovky metrů jsme ještě procházeli civilizací. Pořídil jsem přitom i fotografii místního kostela. I když se to mnohým bude zdát zbytečné, myslím, že vždy na začátku každé podobné cesty je dobré se obrátit "k naší vrchnosti" a požádat o pomoc a ochranu. 

První tři hodiny cesty byly ve znamení stupání. Procházeli jsme nejdříve listnatým a pak jehličnatým lesem a naší cestě se ukazovaly stále širší výhledy na okolní krajinu a kopce.

Po čase stoupání začal les řídnout. Přišel pás kosodřeviny a nakonec vysokohorské louky. Vystoupili jsme na horský hřeben a dále jsme šli šli stále střídavě nahoru a dolů jako po zvlněném koberci.

Počasí tento den bylo krásné, slunečno a dokonce i ve výšce 1700m hodně teplo, zvlášť když ustál vítr. Výstup se mi podařilo zvládnou docela dobře, velkou pomocí mi byly místní borůvky. Cítil jsem jak po pozření jen několika kuliček se mi obnovují životní síly. Po hřebeni jsme kráčeli několik hodin až jsme dorazili do místa našeho druhého noclehu, do útulny pod Ďurkovou ve výšce 1625 metrů. 

Mé naivní představy byly takové, že noc zde bude trávit je 16 účastníků našeho zájezdu. Útulna však byla plná dalších turistů. Vůbec mi nevadilo, že místo sprchy zde byla studánka a hadice s vodou, i večeře a snídaně zde byla dobrá, horší již byly podmínky přespání. V jedné místnosti-půdě jsme zde leželo možná až 50 lidí, často dva na jedné matraci. Dole v "restauraci" pak lidé stali na zemi i na stolech.

Poté co v noci dorazila bouřka se do útulny nahrnuli i ti, co spali venku pod širákem a zablokovali i výstupní dveře. Tu noc jsem nedokázal vůbec usnout. Čekání na úsvit se mi zdálo nekonečné a až poté, co po krkolomném překračování ležících spáčů se mi podařilo vyjít z útulny ven, se mi ulevilo. Venku jsem ihned pocítil velké osvěžení, i když jsem byl nevyspán.

Třetí den cesty  

Po snídani jsme opět vzali své batohy a vyrazili na cestu. Čekalo nás poměrně strmé stoupání. Asi po hodině cesty jsme došli na vrchol Chabenec (1955m), který se ukázal být nejvyšším bodem naší cesty.

Náš plánovaná trasa nás měla dále vést přes Chopok k nejvyššímu vrcholu Nízkých Tater, hoře Dumbier.

Byla zde ale nepříznivá předpověď počasí slibující déšť a bouřky. Ocitnout se za bouřky na vrcholu hřebenu, kde není kde se schovat rozhodně není příjemné a je i  nebezpečné. A tak vedoucí zájezdu rozhodl změnit trasu a sestoupit z hřebenu a dál pokračovat traverzem do cíle cesty. Nejhorší předpovědi meteorologů se nakonec nenaplnily. Bouřka nedorazila a na nás spadlo jen několik kapek deště. Ale to nikdo předem nevěděl, že až skoro zázračně se nám bouřka a hustý déšť vyhne. Vrchol Chopku jsme mohli pozorovat alespoň zdola, když jsme procházeli skrze sjezdovku a pod lanovkou vedoucí k vrcholu.

Šli jsme rychle a tak relativně brzy jsme dorazili na chatu M.R.Štefánika ve výšce 1740 metrů. 

Ubytování zde bylo mnohonásobně pohodlnější než na útulně. Čekala mně zde i postel v 8 lůžkovém pokoji. Jídlo jste si zde mohli vybrat s širokého menu a bylo opravdu vynikající. A i když jeho cena byla trošku vyšší, byly zde velké porce. Tentokrát jsem usnul hned a spal již takřka celou noc.

Čtvrtý den cesty

Čekala nás závěrečná část, již jen 3 hodinový pochod. Začal v husté mlze a při mrholení.

Ale i tak se občas mlha rozešla a uvolnil se pohled do údolí. 

Závěr cesty představoval prudký sestup do sedla Čertovica, kde nás již čekal autobus.

Po sestupu jsem byl šťastný, že jsem cestu zvládl a již se těšil domů. V sedle krásně svítilo sluníčko, ale při cestě autobusem zpět opět začalo oblaků přibývat a když jsme překračovali hranici do Česka opět jsme se ocitli v mlze ke které se přidal i vytrvalý déšť který ustal až pozdě odpoledne následného dne.