V těchto dnech si připomínáme osmdesáté výročí pogromu na židy v ulicích německých měst, který do historie vstoupil pod názvem „Křišťálová noc“.
Komentátor britského deníku The Daily Telegraph v Berlíně o chování očitých svědků události, prostých německých občanů, mimo jiné v listopadu 1938 napsal: „Zdálo se, že jinak slušné lidi naprosto ovládla rasová nenávist a hysterie. Viděl jsem elegantně oblečenou paní, jak tleská a výská radostí, zatímco úctyhodné středostavovské maminky zvedaly své děti, aby se na tuto legraci podívaly.“
Podobného chování se ve stejné době rozhodně nedopouštěli jen Němci. Například němečtí důstojníci při východním tažení v létě roku 1941 popisují pogromy páchané Litevci, kdy litevské matky rovněž nadšeně zvedaly své děti, aby i ony viděli, jak jejich spoluobčané zabíjejí litevské židy.
Nabízí se otázka. Co dělá ze slušného člověka bezcitnou zrůdu, které je lhostejná bolest druhého člověka, nebo dokonce se z ní i raduje?
Odpověď má jistě více rovin. Ve svém článku bych chtěl zmínit roviny tři. Tou první je často na první pohled skrytý komplex méněcennosti, který je velmi rozšířen skrze celou společností. Vede k tomu, že když se dotyčnému dostane možnost projevení vlastní moci nad druhým člověkem, podlehne pokušení vedoucím k urážkám, výsměchu a někdy i násilným projevům vůči dotyčnému spojenému mnohdy se zvráceným pocitem vlastního uspokojení.
V 70tých letech 20.století provedl psycholog Philip Zimbardo slavný vězeňský experiment. Skupina normálních duševně zdravých vysokoškoláků se rozdělila na dvě části. První část dostala roli vězňů a druhá jejich dozorců. Po několika dnech byl Zimbardo nucen experiment předčasně ukončit. Stačilo pár dní a ze studentů-dozorců se stali krutí mučitelé, kteří přiváděli studenty hrající vězně na hranici fyzického a psychického zhroucení.
Tou druhou rovinou je podlehnutí propagandě. Velká část lidí, když bude dennodenně bombardována médii a „váženými autoritami“ tím, že určitá skupina lidí představuje nebezpečné vyvrhele, zločince a podlidi tomu jednoduše uvěří a přijme to. V násilných pogromech na tuto skupinu pak nebude vidět nic zlého. Naopak jej vyhodnotí jako akt spravedlivé odplaty, kterou si dotyční plně zasloužili.
O tom, jak snadno lidé pod vlivem "autorit" jsou schopni páchat zločiny, svědčí například výzkum provedený kontroverzním americkým psychologem Stanleyem Milgramem. Řízený experiment, který prováděl, spočíval v tom, že losem rozdělil dobrovolníky na dvě skupiny: na „ učitele a žáky “. Vysvětlil jim, že experiment se týká výzkumu paměti v souvislosti s vnějším stresem. Žáci měli odpovídat správně na určité otázky, které si měli dříve rychle zapamatovat. Při špatné odpovědi jím měl „ učitel“ udělit trest formou elektrického šoku. St. Milgram nakonec hodnotil výsledky takto:
„Tentýž člověk, který si z nejvnitřnějšího přesvědčení oškliví krádež, zabíjení a ubližování, se přece jen zapojí do aktu loupeže , zabíjení a mučení, a to bez odporu hodného zmínky, pokud mu dá autorita k tomu rozkaz. Chování , které je nemyslitelné u člověka, jenž jedná na vlastní zodpovědnost, se pravděpodobně uskuteční bez vnější zábrany, když to vyžaduje rozkaz.
Výsledky experimentu jsou jak překvapující tak i pobuřující. Přes skutečnost, že mnoho pokusných osob prošlo zážitkem stresu, navzdory tomu, že mnohé z nich proti vedoucímu protestovaly, přece jen pozoruhodné procento z nich pokračovalo až k nejvyššímu stupni šoku na generátoru. Mnozí poslouchali vedoucího pokusu s lhostejností k tomu, jak úpěnlivě oběť naříká, jak bolestivé se šoky zdály, jak naléhavě oběť prosila, aby byla vysvobozena“
Milgramův experiment byl z mnoha stran kritizován a jeho výsledky zpochybňovány. Přesto však výzkum prováděný jinými univerzitami dospěl k obdobným výsledkům. Tak např. počet „ poslušných“ pokusných osob byl v Mnichově kolem 85%.
Třetí rovinou problému je nedostatek empatie u současných lidí. Podobných konání se nikdy nemůže dopustit ten, kdo je schopen se vcítit do světa myšlení a prožívání oběti. Před několika lety byl v Afganistánu proveden experiment s tzv. „systemickými konstelacemi“ jehož se účastnili bojovníci jedné strany konfliktu. Systemické konstelace jsou psychologickou metodou, kdy lidští zástupci prožívají pocity a vjemy příslušníků určitého systému jako jsou členové rodin, pracovních kolektivů či válečných stran konfliktů. Největším překvapením pro účastníky experimentu bylo to, že příslušníci nepřátelské strany trpí podobným způsobem při ztrátách svých spolubojovníků, žen a dětí jako trpí oni sami při ztrátách na své straně.
Drtivá většina lidí, včetně samotných Němců se dívá na nacistické řádění vůči židům s naprostým opovržením. Přesto jsme se my lidé, od této doby ještě moc nezměnili. Stále existují třídy živých bytostí, jejichž utrpení a bolest si prostě jen neuvědomujeme, nebo nepřipouštíme. Kdybychom se prošli třeba velkochovy drůbeže a prasat a dokázali vnímat mysl zde žijících tvorů, možná bychom byli hodně překvapeni, že bolest, týrání, touhu po životě či strach ze smrti sice nedokáží popsat slovy, prožívají ji však úplně stejně jako my lidé.
Článek vyznívá o současném člověku velice pesimisticky. Napsat, že pravdou o člověku je to, že je ve svém jádru zrůdou by bylo jistě velmi jednostranné. Člověk je tvor slabý, ale vyvíjí se. Dnes neodolá pokušení zla jen menšina lidstva. Za nějaký čas se tento poměr zásadně změní. Je to jen věc času a vývoje.
