Je boží hod velikonoční a křesťanský svět si připomíná událost, která ve své době nevzbudila větší pozornost ani v Izraeli.
Zpráva o tom, že tělo ukřižovaného proroka zmizelo z hrobu, jistě drtivá většina lidí která se o zvěsti dozvěděla za pouhý fake šířený sektou toho "ztroskotance", stejně jak by tomu bylo i v dnešní době. A přesto o několik století později víra v tuto událost se stala základem křesťanství, náboženství rozšířeného do většiny tehdy známého světa, ač kromě zmínek evangelii neexistoval pro pravdivost příběhu sebemenší věrohodný důkaz.
Je paradoxem, že takový důkaz se objevil až ve století, kdy víra v pravdivost příběhu ve společnosti prošla největším propadem. Tím důkazem je Turínské plátno, do kterého bylo Ježíšovo tělo zabaleno po ukřižování. Nejmodernější vědecké výzkumy vyvrátily některé domněnky, že pochází z 14. století a potvrdily fakt, že otisk tváře a stopy krve pocházejí od muže ukřižovaného v Izraeli v době vlády císaře Tiberia díky otisku římské mince s Tiberiovou podobiznou na plátně.
O paradox ale možná vůbec nejde. Duch doby Ježíše byl jiný než dnes. Duchovní učení bylo šířeno prostřednictvím příběhu a podobenství. Prim hrála víra.
Dnes žijeme ve vědecké době a i jazyk duchovní se do značné míry mísí s jazykem vědeckým. Věda a víra se propojují, jak to můžeme dnes nejvíce vidět na poli kosmologie a kvantové fyziky.
Podle tradičního pojetí je zázrakem něco, co odporuje či se příčí přírodním zákonům. Tento názor vychází spíše z vnímání zázraku jako něčeho, co se vymyká z běžné lidské zkušenosti než z hlubšího zamyšlení nad podstatou a charakterem takové události.
Žádný ze zdokumentovaných zázraků, se neděje bez důvodu. Každý z nich má svůj význam. Ostatně jako vše v našem životě.
Ježíšovo tělo z hrobu nezmizelo proto, že by z toho osoba Ježíše měla nějaký profit. Jsme duchem a po smrti již fyzické tělo k ničemu nepotřebujeme. Stalo se tak pro lidi. Pro Ježíšovy stoupence se stalo zmrtvýchstání posilou a nadějí po osobní tragédii, kterou zažili, když jejich milovaný učitel jako odsouzený zločinec potupně umíral na kříži.
Pro lidi dneška je zase otisk umučeného těla a tváře z plátna nejen výzvou k zamyšlení co dokáže lidské zlo, ale také k přemýšlení o povaze reality ve které žijeme a která je tak odlišná od naivního materialistického nazírání na svět redukující realitu na to co jsme schopni vnímat pouhými hmotnými smysly či hmotným přístrojem.
Obdobný cíl sledoval i poslední z přinašečů, ten český, filozof a léčitel Josef Zezulka. Se zázraky šetřil, neb často vedou k nekritickému zbožštění mistra a odvádějí lid od toho podstatného, tj. nauky a filozofie. Jednou však předstoupil před skupinou vědců a ukázal se jím v různých lidských podobách, aby měli o čem přemýšlet.
Na počátku článku jsem psal o zázraku jako o výjimečné a neobvyklé události. Když se však do hloubky zamyslíme nad naším každodenním životem, musíme dříve či později konstatovat, že ve skutečnosti život každého z nás je plný zázraků každodenních, kterých si většinou ani nevšimneme. Bez nich by na světě bylo daleko hůř a řada nemocí, nehod a pochybení by měla daleko víc tragických důsledků než je tomu doposud. Vezměme třeba takové astronauty na Měsíci. Nebýt těchto mnohdy drobných zázraků, žádná z těchto výprav by se ve zdraví na Zemi z cesty nevrátila. Po jejich návratu na Zemi zazněla věta: "Na Měsíc jsme vyletěli jako technici a vrátili se jako duchovní lidé".
