Před několika dny jsem na jedné televizní stanici zhlédl životopisný film o nejslavnějším fotbalovém hráči všech dob, o legendárním Pele.
Když jsem byl ještě dítě, bylo dlouhé období, kdy jsem byl velkým sportovním a fotbalovým fandou. Nevynechal jsem takřka žádné fotbalové utkání přinášené televizi a výsledky všech zápasů mistrovství světa jsem znal z velké části nazpaměť. Po čase přišly jiné zájmy a tak nyní se podívám na celé fotbalové utkání spíše jen ojediněle.
Film o Pelem mně však velmi zaujal. Nejen tím, jak byly zobrazeny fotbalové počátky této legendy, ale i některými hlubokými myšlenkami, které nás mohou inspirovat v mnoha jiných oblastech života, než je sport.
Brazilci jsou již od nepaměti fotbalovým národem. Když v roce 1950 Brazílie prohrála ve finále mistrovství světa překvapivě s Uruguayí 2:1, výsledek vnímali Brazilci jako národní tragédií. Po odchodu zdrcených fanoušků ze stadionu, byla v hledišti nalezena čtyři mrtvá těla. Dva lidé zemřeli na infarkt a dva spáchali sebevraždu.
Hledala se příčina porážky a tou byla označena „ginga“: brazilský národní styl hry, mající původ již v dávno minulých koloniálních dobách a možná ještě dříve v afrických domorodých tradicích. Styl vycházel ze směsi bojového umění a rituálního tance, který vypěstovali černošští otroci v době nadvlády Portugalců, a byl jen přizpůsoben na hru s míčem.
Mistrem tohoto stylu byl již Peleho otec, rovněž profesionální fotbalista. Pele styl po otci zdědil a pak jej dále rozvinul až k dokonalosti.
A tady se dostavil klíčový moment Peleho fotbalového života. V době počátku jeho kariéry byla „ginga“ v nemilosti. V zemi převládl názor, že by se Brazilci měli i ve fotbale přizpůsobit „vyspělejšímu světu“ a převzít moderní evropský styl hry bez různých parádiček a kouzlech s míčem pro brazilský fotbal typických. Ginga byla označena za projev starého divošství. A sám Pele byl trenérem tlačen se jej vzdát. Musel tak podstoupil těžký zápas s okolím, i sám se sebou. Od svého otce věděl, že jen tehdy když si bude věřit a zůstane sám sebou, může uspět.
V roce 1958 se jako teprve 17 letý kluk stál součástí brazilské reprezentace na MS ve Švédsku. Z počátku byl náhradníkem, když však byla řada hráčů zraněna, vstoupil do hry. Po počátečních rozpacích se rozhodl hrát gingu a to mu otevřelo cestu k fotbalové legendě. Ve finále Brazílie porazila 5:2 favorizované Švédsko a Pele dal dva góly. Umění „ginga“ bylo v Brazílii opět vzato na milost.
Pele se stal mistrem světa ještě 2x v letech 1962 a 1970. Po ukončení fotbalové kariéry působil ve filmu, v organizaci UNESCO, i jako brazilský ministr sportu.
Jeho fotbalové umění bylo více než jen sportovním fenoménem. Dotýkalo se i oblastí psychologie a dokonce i parapsychologie. Stejně jako některé kusy spojené s bojovým uměním dálného Východu, i umění Peleho v některých chvílích zdánlivě porušovalo základní přírodní zákony, jako je zákon gravitace. Známý česko-americký psychiatr Stanislav Grof o tom napsal v knize Holotropní vědomí toto:
"Hráči golfu, fotbalisté, potápěči, parašutisté a horolezci popisovali drastické změny v prožívání svého těla; zevní diváci někdy takové změny potvrdili, neboť i oni vnímali odpovídající změny tvaru a velikosti těla. Fotbalisté popisovali, jak se jim zdálo, že pronikají pevnou zeď obranné linie tak, že se odhmotňují a opět zhmotňují na druhé straně. Běžci pociťovali nevyčerpatelné zdroje energie a měli pocit, že se pohybují bez skutečné námahy, aniž by se dotýkali země. Slavný fotbalista hráč Pele se přiznal, že v den, kdy se mu vše dařilo, pociťoval zvláštní klid, euforii a nekonečnou energii. Byl si naprosto jist, že dokáže prodriblovat míč jakoukoli obranou soupeře a fyzicky projít mezi obránci. Desítky spolehlivých svědků dosvědčily, že Morehei Uješiba, zakladatel bojového umění aikido, při předvádění svých schopností jako by překračoval fyzikální zákony. Když na něj současně útočilo až šest mužů, dobře vycvičených v bojovém umění a vyzbrojených noži, zdálo se, že Uješiba mění svůj tvar i velikost a že dokáže na několik okamžiků zmizet a pak se objevit na jiném místě."
