Pár faktů z dějin Ukrajiny

Svět obletěly drastické záběry z Buči. Ukrajinská strana je označila za zločin provedený ruskou armádou. Rusko naopak věc označilo za útok pod falešnou vlajkou zinscenovanou ukrajinskou a zahraničními tajnými službami. 

Tento, stejně jako jiné incidenty v tomto válečném konfliktu mně nedonutí, abych začal praktikovat každodenní "dvojminutové rituály nenávisti", vůči jedné, či druhé straně, jak to dělají mnozí mí spoluobčané a některá média. Jakákoliv nenávist představuje temnou energii, která se jako bumerang vrací tomu, kdo ji vysílá. Kdo šíří světlo, vrací se mu světlo. Kdo šíří nenávist a zlobu, zatemní svou mysl a tím ztrácí schopnost zdravého úsudku. Rusy a Ukrajince vnímám jako své slovanské bratry. Stejně jako mezi jinými národy jsou zde lidi zlí, dobří a všichni mezi tím. 

Je paradoxní, že Ukrajinci a Rusové jsou v podstatě jeden východoslovanský národ. Z etnického i jazykového hlediska si Ukrajinci a Rusové mnohem bližší než Rusové a Češi. Rozdíl mezi Ukrajinci a Rusy je tak dán hlavně historickým vývojem a cizími vlivy působícími na daném území. 

Klíčovým datem v dějinách Ruska a Ukrajiny je rok 882. Vládce Novgorodu Oleg (původem Viking-Varjag) si podmanil  Kyjev a založil  první státní útvar v dějinách východních Slovanů, Kyjevskou Rus. Varjagové tvořili vládní elitu nového státu. Postupně přejali slovanská jména, zvyky a splynuli se slovanským obyvatelstvem. Kyjevská Rus byla kulturně spjata především s Byzancí. V roce 987 došlo na poloostrově Krym ke křtu knížete Vladimíra a krátce poté celá Rus přijala pravoslavné křesťanství. Na počátku 11.století, za vlády Jaroslava Moudrého prožívala země největší hospodářský a kulturní rozkvět. 

Nicméně již koncem 11.století se Kyjevská Rus pozvolna začala rozpadat na několik knížectví a Mongolský vpád v první polovině 13.století, její existenci ukončil  definitivně.

Dynastie Rurikovců, která vládla Kyjevské Rusi se postupně přemístila do Moskvy, centra malého tehdy ještě bezvýznamného knížectví. To se v průběhu desetiletí a století začalo rozšiřovat ve velkou ruskou říši. První ruský car Ivan III po pádu Konstantinopole v roce 1453 prohlásil Moskvu za třetí Řím, jako pokračovatelku římského křesťanského impéria a jako protiváhu západního světa s římským papežem, hlavou katolické církve. 

Po následující staletí od rozpadu Kyjevské Rusi na území Ukrajiny nevznikl centralizovaný stát. Střetávaly se zde nejrůznější mocenské a státní zájmy. Východ a jih země byl postupně ovládnut Ruskem. Západ Ukrajiny se pak ocitl pod nadvládou Litvy a Polska, po trojím dělení Polska pak pod nadvládou Rakousko- Uherska. 

V tomto rozdělení lze vidět prapříčinu dnešních konfliktů. Tíhnutí k Rusku ve východních oblastech země a naopak výrazný příklon k Západu u obyvatel západní Ukrajiny.

Je zajímavé, že k zrodu ukrajinské státnosti přispěla bolševická revoluce v Rusku v roce 1917. Po několika letech chaosu se větší část Ukrajiny s centrem v Kyjevě stala jako Ukrajinská republika v roce 1922 součástí Sovětského Svazu. Západ Ukrajiny pak byl rozdělen mezi  Rumunskem,  Československem a hlavně Polskem, kterému připadla Volyň a Halič.

20 léta 20.století byla na sovětské Ukrajině ve znamení ukrajinizace. Dokonce i vojáci Rudé armády se povinně učili ukrajinsky. Přítrž ukrajinizaci nakonec udělal Stalin. V letech 1932-1933 postihl Ukrajinu a jih Ruska obrovský hladomor způsobený industrializací, kolektivizací a povinnými odvody. Zemřelo při něm odhadem až 6 miliónu lidí. 

Mezi dvěma válkami to snadné neměli ani Ukrajinci v Polsku. Čelili národnostnímu útlaku, snaze o potlačení ukrajinského školství  a národní kultury. V tomto prostředí vyrůstal i všestranně nadaný  student Stepan Bandera. Jako mladík vstoupil do organizace ukrajinských nacionalistů, která se však neštítila ani teroristických činů.  V roce 1933 byl zatčen za podíl na vraždě polského ministra vnitra a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek mu později byl změněn na doživotí. Jeho šťastná chvíle přišla v září 1939. Polsko bylo napadeno Německem a Banderovi se podařilo utéci z vězení. Uchýlil se do Lvova, který díky paktu Molotov-Ribbentrop připadl Rusku. 

Když v červnu 1941 začala operace Barbarossa, němečtí vojáci byli vítáni Ukrajinci jako osvoboditelé. Ukrajinští nacionalisté se přitom podíleli aktivně na pogromech proti židům. Odhaduje se že v červenci 1941 ve Lvově a okolí zavraždili ukrajinské milice ve spolupráci s Němci okolo 6000 židů.  Zároveň vyhlásili ukrajinští nacionalisté pod vedením Bandery ve Lvově nezávislý ukrajinský stát. To se ale již Adolfu Hitlerovi nelíbilo. Bandera byl zatčen a poté co odmítl odvolat nezávislost, skončil v koncentračním táboře, odkud byl propuštěn až v roce 1944 poté, co přislíbil Němcům spolupráci v boji s Rudou armádou.

V té době byla na Ukrajině již aktivní organizace UPA-Ukrajinská povstalecká armáda, která vznikla v roce 1942. Tato partyzánská organizace bojující za nezávislost Ukrajiny proti všem proslula brutalitou, proti které bledly i zločiny německé armády. Existují odhady, že mezi lety 1943-1944 UPA vyvraždila na Volyni a Haliči bestiálně okolo 100 000 Poláků včetně žen a dětí a řadu polských vesnic vypálila a srovnala se zemí. Na půl miliónu Poláků muselo před UPA uprchnout. Po skončení války bojovala UPA dál na sovětské Ukrajině, v Polsku a také na Slovensku. Poslední zbytky bojůvek byly zlikvidovány až v roce 1956.

V roce 2018 zákonem získali bývalí příslušníci UPA postavení válečných veteránů se sociálními výhodami. Prezident Petro Porošenko označil bojovníky UPA za "příklad hrdinství a vlastenectví na Ukrajině". Stepan Bandera, který zemřel v německém exilu v roce 1959 při atentátu ze se strany KGB byl v roce 2010 prezidentem Viktorem Juščenkem byl oceněn "hrdinou Ukrajiny". 

Moderní dějiny Ukrajiny začaly 24.8.1991, když byl vyhlášen samostatný ukrajinský stát. Bohužel ani samostatnost nepřinesla pro Ukrajinu šťastná léta. V ekonomice se prosadilo několik oligarchů, kteří zemi doslova rozkladli. Přibyly i problémy vnitropolitické a zahraničně politické. Aby mohla Ukrajina fungovat jako jednotný stát, musí zohlednit proruskou orientaci východních provincií a prozápadní orientaci západních částí země.

Toto však bylo narušeno převratem v roce 2014, když byl svržen prezident Janukovyč. Snaha o potlačení ruského jazyka a jednostranný prozápadní kurs Ukrajiny vedl k anexi Krymu Ruskem a v konflikt na východě Ukrajiny. Letos pak k ruské invazi. 

Každá válka je krutá a v každé válce se dopouštějí válečných zločinů obě strany. Na straně Ruska jsou nejobávanější bojovníci Čečenci. Jsou dobrými vojáky, mají však pověst řezníků. Na ukrajinské straně jsou nejobávanější příslušníci batalionu Azov.

Tito nacionalisté bojující nyní například v Mariupolu se otevřeně hlásí k odkazu Bandery a UPA. Od počátku své existence Azov čelí podezření, že jeho základem jsou pravicoví radikálové a neonacisté. Americká Sněmovna reprezentantů například v roce 2015 schválila dodatek k zákonu o zahraniční vojenské pomoci, v němž zakázala americkým instruktorům podílet se na výcviku příslušníků praporu Azov. Příslušníci tohoto praporu byli v dodatku označeni za neonacisty a rasisty. Dodatek byl později zrušen.

Má krátká historická exkurze se blíží k závěru. Při hodnocení každého válečného konfliktu platí, že první umírá pravda. A tak je důležité shánět informace z různých zdrojů, aby jsme nepodléhali propagandě jedné, či druhé strany. Pravda obvykle není černobílá. Má různé odstíny šedi. 

Válka na Ukrajině, stejně jako jiné války má své historické a karmické příčiny. Všichni aktéři na obou stranách podle svých postojů a projevů ponesou karmické důsledky. Nevyhnou se ani těm, kteří konflikty a národnostní nenávist podněcují ze zákulisí, aniž do něj otevřeně vstupují. Spravedlnost nakonec vždy zvítězí.