Bylo to již ve starověku, kdy řecký filozof Demokritos přišel s představou nepatrné částice – atomu, kterou považoval za základní a dále nedělitelnou. Po mnoho staletí představa atomů byla zapomenuta, aby byla vzkříšena na počátku 19.stol. v souvislosti s rozvojem fyziky a chemie.
Brzy se zjistilo, že atomy nejsou tou nejmenší částicí hmoty. Byly objeveny elektrony, neutrony, protony a časem i mnoho dalších částic, které byly označeny za elementární, dále nedělitelné. Ale opět jen do doby kdy se ukázalo, že protony a neutrony také mají svou vnitřní strukturu. Dnes již víme, že jsou složeny z kvarků.
Posledním velkým objevem ve světě mikročástic byl objev higgsova bosonu, po desetiletí hledané „božské“ částice. Za účelem jeho objevu byl zbudován obří podzemní urychlovač CERN na hranici Francie a Švýcarska.
Nadšení z objevu ještě neutichlo a již je tu nový a ještě ambicióznější projekt. V Číně má být vybudován urychlovač, jehož délka má být 80 km proti 27 km urychlovače CERNU. Měl by mimo jiné odhalit, zda i samotný higgsův boson má svou vnitřní strukturu.
Přiznám se, že ve mně tyto plány nevzbuzují nějaké velké nadšení. Ptám se po smysluplnosti takovýchto obrovských finančních investic a hodnotě získaných údajů. Mimo to si kladu otázku o bezpečnosti takovéhoto projektu. Jsme si opravdu jistě, že obrovské energie vzniklé ze srážky nemůže mít důsledky pro naší Zemi a okolní vesmír? Nemůže dojít k lokálnímu narušení časoprostoru s katastrofickými následky?
I když nebezpečí nehrozí, tak si dovoluji odhadnout, jak výzkum dopadne. Pravděpodobně se zjistí se, že ani ty částice dnes považovány za nejmenší, opět nejmenšími nejsou.
V mnoha vědcích je zakotvena představa o tom, že existuje něco skutečně nejmenšího, co jednou bude odhaleno. Že existuje nějaký nejmenší, dále nedělitelný dílek prostoru. Já se domnívám, že taková představa světa je mylná. Myslím si tak, že hledání nejmenší částice by mohlo probíhat do nekonečna. Stejně jako prohlížení fraktálových obrazců, kde se stále opakuje během přibližování obrazce stejný vzor.
Domnívám se, že o složení hmoty toho víme již dost. Velmi málo toho však víme o hlubším porozumění kosmických procesů, jejich provázanosti a hlubším smyslu. Zde bych rád viděl další cíle fyzikálního výzkumu. Jednak by to byl výzkum smysluplnější a také by nevyžadoval extrémně drahé technické zázemí, jaké je potřeba nyní. Možnostem lidské mysli se sebedokonalejší technika nikdy nevyrovná.
