Na západní frontě klid

Přesně před sto lety dne  11. 11. 1918 v 11. hodin vstoupilo v platnost příměří, které ukončilo boje mezi Německem a státy Dohody, které po více než čtyři roky decimovaly významnou část Evropy.

Je paradoxem, že tato událost plná naděje se stala jednou z prapříčin dalšího ještě krutějšího konfliktu, který zasáhl svět jen o 20 let později. Klíčovou roli zde hráli dva vojáci v zásadně odlišných postaveních, kteří se zúčastnili bojů první světové války na opačných stranách bariéry.

Tím prvním byl německý desátník Adolf Hitler. Zprávu o konci války zaslechl v nemocnici, kde se léčil z následku poškození zraku při chemickém útoku. Psychicky se zhroutil. Krátce poté učinil zlomové rozhodnutí. Již se nechtěl stát slavným malířem, ale rozhodl se vstoupit do politiky a celý svůj další život zaměřit na odčinění této ponižující německé porážky.

Druhým mužem, kterého bych chtěl zmínit, byl francouzský maršál Philippe Petain.  Hrdina bojů u Verdunu ve stejném období kdy Hitler hluboce prožíval tragédii z porážky Německa, zažíval velký osobní triumf. Ten mu však stoupl do hlavy do té míry, že z inovativního generála se z něho stal konzervativní velitel, který nesl výrazný podíl na porážce Francie v létě roku 1940. Před trestem smrti za kolaboraci s nacistickým režimem ho zachránila jen milost od prezidenta de Gaulla.

Příměří bylo v roce 1918 podepsáno ve chvíli, kdy bota žádného francouzského vojáka nevstoupila na německou půdu. Nelze se divit, že nejen Hitler hovořil o „ráně do zad“ a obvinil z kapitulace židy. Dodnes se vedou diskuze o tom, kde se zrodil Hitlerův antisemitismus. Každopádně do roku 1918 neexistují žádné důkazy, že by Hitler nenáviděl židy.

Je možné, že klíčovou roli ve zrodu jeho antisemitismu se stalo dílo „Protokoly sionských mudrců“ se kterým se podrobně seznámil po válce. Text Protokolů je v podstatě jakýmsi manuálem, jak skrze manipulace médii, vyvoláním hospodářských krizí, či využitím komunistických hnutí ovládnout svět úzkou skupinou mocichtivých, bohatých a vlivných lidí. Mladý Hitler byl v roce 1919 přímým svědkem násilných pokusů bolševiků získat v poválečném Německu moc. Ve faktu, že jak v Rusku, tak v Německu hráli klíčovou v komunistickém hnutí židé, uviděl důkazy o existenci židovského spiknutí. Když německý liberální tisk opakovaně tvrdil, že Protokoly jsou padělkem ruské tajné služby, oponoval tím, že svědectvím jejich pravdivosti je právě to co se ve světě děje. V době kdy ve dvacátých letech 20.století zažívalo německé hospodářství konjunkturu, tak jeho nacionálně socialistickou stranu volila jen  3% Němců. Všechno změnila hospodářská krize ve 30 letech, která vedla k zbídačení významné části lidových vrstev. V roce 1933 získali nacisté moc a Protokoly se mimo jiné staly povinnou četbou v německých školách.

Na tomto případu je vidět konkrétní slabost propagandy demokratů. Každý kdo dnes zpochybní oficiální verzi o tom, že Protokoly jsou padělkem carské tajné služby plným hloupostí a nesmyslů je okamžitě označen za antisemitu a nepřítele židů. Přitom právě tento postoj „vkládání hlavy do písku" je podporou potenciálního antisemitismu. Protokoly nejsou blábolem. Jsou velmi dobře promyšleným dokumentem, který byl vytvořen pro jasný cíl. Vyvolat nenávist k židům a pak této nenávisti politicky využít. Kdyby se takto k protokolům stavěli předváleční němečtí demokraté, tak možná to nacisté mohli mít při nástupu k moci o něco těžší.

Před sto lety se většina lidí domnívala, že žádná „Velká válka“ již nebude. Tak je tomu již dnes. Bohužel to ani nyní není jistotou. Je stále dost vlivných lidí, kteří za dosažení svých cílů jsou ochotni použít jakékoliv prostředky.