Jedním z hlavních témat posledních dní ve světě, se stala turecká ofenzíva namířená proti Kurdům na území sousední Sýrie.
V podvědomí mnohých občanů se přitom rozšířil stereotyp zlých a zákeřných Turků bojujících proti dobrým a statečným Kurdům, kteří prolívali krev za nás v boji s Islámským státem.
Pravda, ale jak už tak většinou bývá, není černobílá. Kurdové jsou národem, který svojí mentalitou je v mnohém blízký kosovským Albáncům na Balkáně, či Čečencům na Kavkaze. Prostí Turci se v minulosti stali nejednou obětí teroristických útoků z kurdské strany a tak dodnes u běžných Turků slovo Kurd vyvolává skutečný strach.
Turecký útok jako každá vojenská akce je jistě doprovázena brutálními činy a zvěrstvy. Rozhořčení nad kroky Turecka je tak pochopitelné. Může však být válka jiná než brutální?
Když čtu diskuze o chování Turecka, množí se výzvy k tomu, aby bylo vyloučeno z NATO. Prý pošlapalo hodnoty, na kterých je tento pakt založen. Já se však ptám. Nebylo největším popřením toho, na čem je organizace založena bombardování Srbska v roce 1999 bez mandátu RB OSN, či americká a britská invaze do Iráku roku 2003, která byla rovněž popřením mezinárodního práva a fakticky vedla k vzrůstu vlivu islamistů?
Hodně se teď píše o tom, že svět vstupuje opět do éry realpolitiky, kdy zájmy jednotlivých mocností stojí nad „vyššími“ hodnotami. Bylo to však kdy jinak? Jistě, že nebylo. Jen jsme se tak tvářili, že Západ na rozdíl od Východu ctí morálku nad mocenské zájmy. Skrývat to dlouhou dobu šlo. A šlo by to i nadále, nebýt Trumpa v Bílém domě, který se občas nebojí říci nahlas upřímně, co si myslí a jak to s americkými zájmy vždy bylo ( America first). K Trumpovi můžeme mít tisíce výhrad. Faktem však je, že na rozdíl od svých předchůdců se dosud usilovně snaží vyhýbat použití americké vojenské síly, na rozdíl od síly ekonomické a finanční.
