Víte, jak se pozná na první pohled totalita od demokracie? Začne spojovat slovo demokracie s jakýmkoliv přívlastkem.
V dobách minulých tady byla demokracie lidová či socialistická. Bylo nám tím vládnoucími ideology dáváno na vědomí, že tato demokracie je jaksi lepší a hodnotnější než všechny předchozí.
Fakticky to však byla forma vlády, kdy lid byl vládnoucí elitou rozdělen na dvě skupiny: na zdravé a pravověrné, a pak na ty druhé. Tito byli nálepkováni slovy: kontrarevoluční, reakční, nepřátele lidu, protisocialistický…, i když se mnohdy jednalo o lidi s hlubokým sociálním cítěním.
S přívlastkem socialistická či lidová se v souvislosti s demokracií dnes již nesetkáme. V minulosti již byl zcela zdiskreditován. Plíživě jí však nahrazuje termín jiný: slovo liberální. I on zní vznešeně. Kdo z vás by neměl rád svobodu, se kterou je termín liberalismus významově spojen, že ano?
Jenže opět se zde jedná jen o povrchový nátěr, který má zastřít skutečný obsah toho, co se pod tím skrývá. A tím je staré dobře známé dogmatické a totalitní smyšlení, který v čase mění svůj háv, podstata však zůstává stejná.
Opět zde dochází k rozdělování společnosti. Tu první část tvoří slovy propagandy demokratické a liberální strany a jejich „liberální voliči“ patřící k vzdělanější, mladší a spíše z velkých kulturních měst pocházející část populace. Tu druhou představují populistické a extremistické strany a jejich voliči z řad starších, méně vzdělaných a spíše vesnických voličů. Opět se zde objevuje nálepkování. Buď jdeš s námi a jsi ten správný demokrat, nebo jsi extremista, xenofob, rasista, ruský agent a nevím co ještě.
V dobách vlády demokracie socialistické jsme tu měli diktaturu proletariátu. V dobách vlády demokracie liberální se prosazuje idea vlády různých menšin na úkor většiny. Zelenou má idea multikulturalismu, zpochybňování řady tradičních pravidel jako například ta, že základ rodiny tvoří žena a muž a další ideje, které zákonitě vedou k dalšímu oslabení a rozkladu společnosti, logicky ústící v ještě tvrdší podobě totality, než všechny její předchozí formy.
Ač se v řadě věcí liší, jednu věc má socialistická a liberální demokracie společnou. Je jí internacionalismus a odpor k národnímu státu. Když jsem se podíval na záběry z nedávných protivládních demonstrací na Václavském náměstí, první jsem si všiml obřích vlajek EU. Nemylme se. Nejsou to demonstrace za nezávislost justice, či zneužití dotací z EU. Je to pokračování prezidentské volby, kdy jedna ze stran neunesla porážku a stále se nedokáže smířit s tím, že je sice těsnou, ale přesto jen menšinou ve společnosti.
Pokud chce tato menšina uspět, nepomohou další a další demonstrace či jiné nátlakové akce. Jedinou cestou je přesvědčit ty, kteří volí jinak. O to se však tato skupina zjevně nesnaží, přesvědčuje jen přesvědčené, jak to ostatně dělal i pan Drahoš v prezidentské kampani. Nemohu si pomoci. Až příliš mně chování těchto lidí připomíná bolševiky z roku 1948, kteří nemínili se smířit s tím, že jsou s volebním ziskem 40% sice výraznou, ale přesto jen menšinou a aniž si to mnozí uvědomili, tak svým chováním velmi pomohli nástupu čtyřicetileté totalitní éry.
