Jedním z evergreenů naší doby jsou nářky, že v naší zemi je málo zájemců o práci učitele. Spolu s tím stále dokola slyšíme fráze politiků o tom, jak je důležité kvalitní školství pro budoucí rozvoj společnosti.
Jaká je ale skutečnost? Dovolte, abych se s vámi podělil o jeden osobní příběh, či spíše životní epizodu. Na jejím počátku byl inzerát, prostřednictvím kterého jedna střední škola v moravsko slezském kraji hledala učitele matematiky. Na inzerát jsem odpověděl. Mám vysokoškolské technické vzdělání s několika semestry matematiky, doplňkové pedagogické studium a také několikaletou pedagogickou praxi, kdy jsem se matematiky dotkl jen okrajově, ale přesto jsem jí několik let doučoval doma soukromě. Myslel jsem si, že toto vše je pro výuku matematiky dostatečné.
Mýlil jsem se. Byl jsem sice pozván na pohovor, tam mi však bylo sděleno, že tohle stále ještě nestačí. Aby mně škola mohla zaměstnat, musel bych mít vystudován konkrétní obor učitelství matematiky. Pokud by tomu tak nebylo, mohla by mít škola problémy se školní inspekcí, nebo s některými studenty či jejich rodiči, kteří by mohli se této věci náhodou dovtípit a pak svést neúspěch u státních maturit z matematiky na to, že jej učil formálně neaprobovaný učitel, což by pro školu mohla být závažná komplikace.
Aby mi dotyčný Zástupce ředitele školy ještě více zdůraznil, že to nemá nic společného s mojí schopností či neschopností předmět učit, zmínil věc, kterou musela škola před časem řešit. Byly zde dvě učitelky angličtiny. Jedna z nich měla za sebou dlouhodobý pobyt v Anglii, jazyk perfektně ovládala, uměla naučit a žáci jí milovali. Neměla však příslušný papír. Pak zde byla druhá učitelka stejného předmětu, u které úroveň výuky byla podstatně horší, nicméně příslušný papír měla. Koho si nakonec škola nechala, když jednu z nich byla nucena při úbytku žáků a tím i úvazků propustit? Co myslíte?
Co z toho plyne? Politici a odpovědní úředníci mohou do nekonečna opakovat fráze o tom, jak by chtěli zkvalitnit školství. Ale dokud bude hrát větší roli formální doklad o vzdělání, než skutečná kvalifikace, osobní přístup a pedagogické schopnosti dotyčného, pak budou všechny školské reformy k ničemu. Nejde tady o mou osobu. Já bych klidně mohl v roli učitele matematiky ztroskotat. Ale jistě to bylo hodně smutné pro onu angličtinářku, která místo toho aby vykonávala práci, ke které měla vztah a kde mohla být velmi užitečná, nakonec si musela horko těžko najít zaměstnání v oblasti, které jí to zdaleka nenaplňovalo tak, jako dřívější práce ve školství.
