„Zavedení progresivní daně pro firmy způsobí odchod firem do zahraničí, což způsobí pokles příjmu do státního rozpočtu a tím zhorší sociální situaci českých občanů“.
Tak by se dala shrnout reakce řady ekonomů, politiků a blogerů na předvolební návrh ČSSD znovu zavést progresí zdanění.
Je to názor, který nepostrádá logiku. Při zvýšení daní nad jistou míru je jistě velmi pravděpodobné, že ztráty odlivem kapitálu budou větší než zisky z vyššího zdanění. Nicméně je toto důvodem proto, abychom myšlenku progresivního zdanění zavrhli úplně?
Idea progresivního zdanění má filozofické kořeny. Stručně řečeno je jím princip solidarity, který teprve z nás dělá skutečné lidské bytosti. Patří k zásadám každé vyspělé společnosti, že v ní dobrovolně silnější pomáhá slabším, schopnější méně schopným a bohatý chudým. Bohužel však v této společnosti nežijeme a tak výše uvedené platí jen pro některé jedince a rozhodně ne pro všechny. Velká část bohatých se nechce solidarizovat s chudými a zároveň velká část chudých nenávidí bohaté i když by se na jejich místě chovali stejně sobecky. Opusťme však oblast filozofie a uveďme si pár strohých ekonomických čísel.
Je prosinec roku 2016 a začíná platit elektronická evidence tržeb. Zatížení převážně drobných podnikatelů novými povinnostmi má podle pana Andreje Babiše přinést dobro v podobě až 18 miliard Kč ročního navýšení příjmu státního rozpočtu. Podle jiných návrhu by stát mohl uspořit ještě zrušením dávek v hmotné nouzi a doplatku na bydlení v celkové výši celých 10 miliard Kč ročně. Tato částka se pro mnohé zdá jistě veliká, jinak by tak nežehrali, jak jím státem placené sociální dávky nezaměstnaným na daních snižují příjmy. Ve skutečnosti jsou to jen marginální drobné proti částce která ve formě různých dividend a transakcí odtéká ven z ČR. Tato částka činí cca 500 miliard Kč ročně. Je to téměř polovina státního rozpočtu, který činí 1200 miliard Kč a zároveň je to více než 5x větší částka, než kterou dostáváme z různých fondů EU. Jedná se o smutný důsledek politiky devadesátých let minulého století, kdy hluboko pod cenou jsme v neprůhledné privatizaci přišli o většinu našeho průmyslu a bank a z velké části se stali montovnou a kolonií zahraničních korporací.
Vraťme se teď k prvotní otázce : zavést progresivní zdanění, či ponechat současný stav? Jistě může občanům říci, že z důvodu možného odchodu podnikatelů a zahraničních investorů ze země ponecháme současné daně. Na druhé straně však máme se chovat jako naprosto nesuverenní země, která bude na jedné straně přísně dohlížet na drobné živnostníky a obtěžovat je stále novými předpisy a omezeními, zatímco těm velkým ze strachu z jejich odchodu jinam bude tolerovat téměř cokoliv? Osobně se domnívám, že je na místě zavést určitý stupeň rozumné mírné daňové progrese, zejména pak ve smyslu většího zdanění zisku odcházejícího do ciziny. Nepřinese to zázraky, ale alespoň to trochu v očích veřejností zmírní očividný dvojí metr v přístupu státu k drobným podnikatelům a velkým korporacím. Podle řady statistik se v odtoku zisku do zahraničí pohybuje ČR na předních místech žebříčků.
K závěru mi dovolte ještě dvě poznámky. Často slyším názor od některých politiků a ekonomů, že progresivním zdaněním trestáme bohaté za to, že jsou úspěšní. Je doslova trapné mluvit o trestání někoho, kdo i přes o několik procent vyšší daňovou zátěž bude mít stále příjem mnohonásobně vyšší, než je průměrný plat v ČR. Je to trapné zejména vůči mnohým pracujícím s minimální mzdou, penzistům, samoživitelkám a lidem různě hendikepovaným, kteří díky omezeným rozpočtovým zdrojům nemají dost peněz na základní životní potřeby. Myslím si, že každý slušný a poctivý bohatý podnikatel by se za tyto výroky jen styděl.
V roce 1789 vypukla ve Francii revoluce, která se změnila v obrovský teror, kdy lůza drancovala majetky šlechty a gilotina stínala hlavy „urozených“ jak na běžícím páse. Jednou ze základních příčin byla hloupost tehdejší francouzské šlechty v podobě neochoty platit v čase ekonomické a finanční krize daně. Dnes žijeme v době relativní ekonomické prosperity a tak podobný scénář nehrozí. Nesmíme však zapomínat, že zatím v historii vždy po prosperitě přicházela krize. Pak mohou opět se stále více rozevírající příjmové nůžky mezi bohatými a chudými velmi nehezké důsledky. Stačí k tomu jen pár šikovných řečníků, kteří ukážou lidu, kde je jejich nepřítel a na průšvih je zaděláno. Nebylo by tedy nakonec moudré ze strany těch nejbohatších, kdyby sami navrhli vládě progresivní zdanění svých příjmu? Posílili by tím stabilitu státu a sami zlepšili svůj obraz ve společnosti.
