Ve svých minulých článcích věnovaných historii světa jsem se několikrát zmínil o Hyperborei. Pevnině, která se podle starověkých legend měla v dávné minulosti nacházet někde v oblastech severního ledového oceánu. Vedle Atlantidy v Atlantiku a země MU v Tichém oceánu měla představovat jednu z tří zaniklých pevnin.
O Hyperboreji ( někdy je nazývaná Thule) se zmiňují především řecké mýty a legendy. Byla domovem řeckého slunečního boha Apolona. Řečtí Achaiové, kteří založili mykénskou kulturu byli okolními národy nazýváni Danaové. Jejich stavby byly označovány jako kyklopské, tj. postavené obry.
Je to zajímavé, že podle starých irských keltských legend dorazili Danaové do Irska ze severu, na počátku jedné z civilizačních epoch minulosti. Byli velkých rozměrů a měli bílou pleť a světlé vlasy. Jejich pravlast byla tvořena čtyřmi ostrovy a existovala zde vyspělá civilizace. Danajci byli označeni za nositele hlubokých znalostí a vědění.
O severské pevnině hovoří severské, germánské, slovanské a indické mýty. Je považována za pradomov arijské-indoevropské rasy.
Hyperborea podle legend existovala v době, kdy severní pól ležel úplně jinde než dnes. Měla mírné a teplé klima ve kterém se dobře dařilo vegetaci a zvířatům. Zanikla během jednoho z kataklyzmat, kdy došlo k posunu zemské osy. Pevnina se ponořila do moře a zbyly z ní jen ostrovy, které sevřel sníh a led.
Na celém světě existují četné příběhy lidí, kteří prožili narušení časoprostorové kontinuity. Náhle se propadli do minulosti, nebo budoucnosti. K dvěma takovým případům možná došlo i na dalekém severu.
Prvním je zážitek Olafa Jansena, finského rybáře z 19.století.
Jednoho dne na své lodi zamířila se svým otcem přímo k severu. Když už rybářský člun pokračoval třetí den ve své cestě, probudil Olafa otcův křik, aby pomohl stáhnout plachty. Z té chvíle si pamatoval, že všude kolem jejich lodi byla skličující mlha, černá jako egyptská noc a zároveň bílá jako vrchol oblaku, která se mísila s obrovskými sněhovými vločkami. Několik hodin muži bojovali s lodí, která se sebou házela a točila se, jako by jí svíral vír. Pak se dostali do klidnějších vod a Olaf si všiml podivného útvaru na obloze: Slunce svítilo pod takovým úhlem, jako bychom byli v jižních zeměpisných šířkách, a ne na Dalekém severu. Točilo se dokola a stoupala stále výš, čas od času jej zakrývala mlha, avšak stále prokukovalo krajkami mraků, jako nějaké hněvivé oko osudu chránící severní končiny planety. V dáli napravo od nás dopadaly paprsky na ledovce a vytvářely ohňostroj nesčetných barev a tvarů, zatímco pod námi bylo zeleně zabarvené moře a nad námi purpurově rudá obloha. Tím však výčet podivností nekončí. Olaf náhodou ochutnal několik kapek mořské vody a zjistil že je sladká. Lodní kompas se zbláznil a přesto že už dávno měli bát v oblastech za severním pólem ukazovala střelka k severu. Během dalších 15 dnů, které v tomto kraji strávili zjistili, že jsou zde oblasti s rychle tekoucími řekami, překrásnými stromy a bohatou florou. Po řadě dnů, které Olaf a jeho druzi strávili v končinách, které na severu podle našich končin nejsou, loď ztroskotala a Olafa, který se nějak ocitl v ,,normálních zeměpisných šířkách“ zachránila skotská velrybářská loď Arlinngton. Po návratu domů Jansenovi nikdo nevěřil a byl na 28 let internován v blázinci.
Druhý je zážitek amerického letce admirála Byrda. Roku 1947 podnikl průzkumný let nad severním ledovým oceánem. Údajný záznam z průběhu letu o kterém díky příkazu z vyšších míst nesměl hovořit zní takto:
Pod námi je ledová pustina. Vidíme náznaky nažloutlého zabarvení… ...Také načervenalý purpur. Vysíláme zprávu o zvláštním zbarvení sněhu a ledu pod námi. ...Magnetický kompas i gyroskop se začínají otáčet a třást. Nejsme schopni udržet směr podle přístrojů… Po dvaceti devíti minutách letu se objevuje malépohoří vysoké asi 2950 stop. Přesto, že se nacházejí v končinách věčného sněhu a ledu objevují se pod nimi rozsáhlé lesy: Měním výšku na 1400 stop a dělám ostrou otáčku vlevo, abych si mohl údolí lépe prohlédnout. Jeho zeleň tvoří buď mech nebo nějaká hustá tráva. Zdá se, že mění i osvětlení. To už nemůže pocházet ze slunce. Otáčíme se ještě jednou doleva a najednou pod sebou vidíme nějaké velké zvíře. Vypadá jako slon. Ne je, to spíš podobné mamutovi… Vnější teploměr ukazuje 23 st. Celsia Po té co admirál Byrd svou misi skončil byl několik hodin vyslýchán týmem vojenských a lékařských expertů. A byl pod přísnou kontrolou. Dostal zákaz o svých zážitcích komukoli vyprávět.
Spatřili Jansen a Byrd dávnou severskou pevninu, nebo se jedná o výmysly? To se možná již nikdy nedozvíme. Přesto je zřejmé, že tyto příběhy jsou v souladu se starými legendami o severské pevnině.
O tom, že na dalekém severu byly v minulosti vyspělé civilizace hovoří i archeologické nálezy. V letech 1939 a 1940 poblíž Beringovy úžiny bylo objeveno staré měst, které mělo 800 domů. Eskymáci nazývali místo Ipiutak. Vědci odhadli jeho stáří minimálně na 2000 let. Při vykopávkách byly nalezeny vyřezávané předměty ze slonoviny - ty ale v severských oblastech eskymáci ani jiné kultury neznají. V podivných hrobkách, které byly vyložené kládami, ležely kostry, které hleděly na objevitele umělými očními bulvami. Ty byly vyřezané ze slonoviny a vykládané černým jantarem. V hrobech bylo množství umělecky vyrobeného a vyřezávaného náčiní, které se podobalo předmětům, jež se vyráběly v Číně před dvěma nebo třemi tisíci lety. Jiné předměty připomínaly kulturu národa Ainu v severním Japonsku a domorodců od řeky Amuru na Sibiři. Vše ukazuje, že lid, který předměty vyrobil, byl mnohem vyspělejší, než jsou Eskymáci, a pravděpodobně pocházel z východní Asie. Je možné, že toto město zde existovalo již před více než 12000 lety, kdy měla severní Sibiř podstatně teplejší klima než dnes.
Zdroj: http://tajomstva.org/civilizacie/hyperborea-atlantida-severu/
