Egypt v době historické III.- Egypt filozofů

Jednou s přívlastků starověkého Egypta je „země bohů“. Náboženství zde bylo zcela propojeno s každodenním životem. Tento svět byl považovány za pouhý odraz světa duchovního, nášeho skutečného domova.

Svědčí o tom i popularita Egyptské knihy mrtvých, která se stala hlavním dílem egyptské duchovní literatury. Tato kniha jejíž původní název „Kapitoly o vycházení z hmotného světa do Bezbřehé záře“ se zabývá zkušenostmi lidí, které jsou dnes již dobře známé z knih R.Moodyho a dalších autorů studujících fenomén lidí, kteří přežili svou smrt a často velice neradi se vrátili zpět do našeho hmotného světa.

Egypt a hermetická filozofie

Egypt je považován za kolébku hermetismu, filozofického učení studující duchovní zákonitosti vesmíru a života. Neprávem, protože toto učení se nezávisle na sobě objevilo v dlouhé převážně zcela zapomenuté historii lidstva všude tam, kde se na zemi zrodili velcí učitelé lidstva-přinašeči. Tedy v Izraeli, Americe, Indii, Lemurii, Atlantidě a jinde.

Jedním z takových zrodů byl dle starých pramenů i „bůh“ Hermes. Jeho nejslavnějším dílem je Smaragdova deska s proslulou větou „Jak nahoře, tak dole“ vyjadřující analogii mezi světem hmotným a duchovním, makrokosmem a mikrokosmem.

Hermetická filozofie v praktické podobě našla využití v celé řadě oborů: lékařství, alchymii a architektuře. Všechny tak obdivované stavby pyramid v Gíze, chrámy v Karnaku a Luxoru v sobě uchovávají poznání zákonitosti posvátné geometrie a řádu vesmíru.  Byla vyučována v klášterních školách  a střežená kněžími a kněžkami před nepovolanými lidmi.

Z hermetické filozofie čerpal Pythagoras a Platón během svých egyptských studií u chrámových kněží. Odraz těchto znalostí nacházíme u středověkých stavitelů katedrál. Hermetická filozofie se v novověku stala základem učení Svobodných zednářů a dalších tajných společností, které i v moderní době pochopili význam esoterního učení pro každodenní život člověka a chod společnosti.

Egypt a antická filozofie

K propojení řecké antické a egyptské duchovní tradice dochází na konci 4.stol.př.n.l., kdy po Alexandrovi první helénistický král Egypta Ptolemaios I. zakládá podle vzoru Aristotelova lycea v Alexandrii Musaion- vědecký ústav a centrum starověké vzdělanosti spojující vědu a umění, spolu s největší knihovnou starověku.

Vědomě či nevědomě tím navázal na své dávné atlantské předchůdce, kteří již kolem roku 10 000 př.n.l. na stejném místě založili město s knihovnou vědomostí, jak o  tom hovořil americký jasnovidec Edgar Cayce v jedné ze svých promluv.

Alexandrie se stala kosmopolitním městem, které se stejně jako v již zapomenuté minulosti opět stalo proslulým v celém tehdejším civilizovaném světě a významem předčilo i Athény. Střetávala se zde kultura staroegyptská, řecká, židovská, indická, perská a později křesťanská.

V Musaionu působila většina dodnes známých vědců helenistické doby. Připomeňme matematika a fyzika Archiméda. Zakladatele klasické geometrie Euklida. Fyzika Heróna, který objevil praobraz parního stroje. Astronoma Aristarcha, který již ve starověku učil, že Země obíhá kolem Slunce. Geografa Erasthéna, který vypočítal s velkou přesností poloměr Země a řadu dalších.  

Nejvýznamnějším klasickým řeckým filozofem žijícím v Egyptě byl však bezesporu Plotinos ve 3.století. Několik let působil v Alexandrii. Část života strávil v římském vojsku a nakonec vyučoval filozofii římskou aristokracii. Plotinos je považován za zakladatele novoplatonismu. Očistil Platóna od dobových nánosů a dal jeho učení nový náboj díky své schopnosti jasně, přesně a logicky formulovat metafyzické myšlenky. Pouhým přemýšlením tak dospěl k poznatkům, které jsou základem všech čistých náboženství a duchovních nauk. Uvědomil si, že centrem a podstatou všeho je univerzální Bytí- Bůh.  Napsal: „Bůh je jednota a zároveň je vše“. Na rozdíl od boží jednoty je svět člověka a stvoření světem duality-mnohosti. Pochopil, že cesta vývoje je cestou opětného skládání této mnohosti do jednoty. Učil o reinkarnaci jako cestě bytostného zdokonalení končící v uvědomění si jednoty všeho-splynutí s Bohem.  Zlo spatřoval v přílišném propadnutí člověka hmotě a tělesnosti. Napsal: „ Každá duše má v sobě část toho, co je dole, zaměřené k tělu, a toho, co je nahoře, zaměřené k duchu.“ Inspiroval přitom mnohé pozdější křesťanské myslitele např. svatého Augustina.

Poslední z význačných antických vědců a filozofů žijících v Alexandrii byla žena. Jmenovala se Hypatia a  byla roku 415 zavražděna fanatickým křesťanským davem. Její legendární příběh se stal předlohou filmu Agora, natočeného roku 2009.

Egypt a indická filozofie

Spiritualita a s ní i víra v reinkarnaci spojuje staroegyptskou kulturu s kulturou indickou.  Podle některých staroindických legend sahala indická Rámová říše v minulém civilizačním cyklu až do oblasti Egypta.

Styky mezi starověkým Egyptem a Indii sice nejsou nikde zapsány, jsou však pravděpodobné. Prokázané jsou  v době vlády Ptolemaiovců. Ptolemaios I. prožil část života při tažení do Indie po boku Alexandra. Jeho syn Ptolemaios II navázal s indickou říši Marjů diplomatické styky a odeslal zde svého vyslance jménem Dionýsos. Ptolemaios II. je také zmíněn v ediktech krále Ašóky, jako příjemce buddhistického poselstva, které mělo v tehdejším západním světě šířit filozofii buddhismu. 

K indickému učení má blízko Gnóze, která se v době helénismu rozšířila v Egyptě a pak i v celém římském světě. Gnostici si uvědomili, že intelektuální poznání či víra je málo. Usilovali tak o vnitřní intuitivní poznání světa a Boha. O přímou duchovní zkušenost. V širším slova smyslu je tak Gnóze ve své čisté podobě podstatou všech nedeformovaných náboženství a filozofií včetně původního křesťanství. 

Egypt a židovská filozofie

Za vlády Ptolemaiovců se stal Egypt zemí s jednou z největších židovských diaspor vůbec. V Egyptě byl pořízen prvnípřeklad Starého Zákona do řečtiny.

Židovský filozof přelomu letopočtu Filón z Alexandrie se jako první význačný židovský myslitel  pokusil spojit židovskou duchovní tradici a řeckou filozofii. Uvědomil si, že Mojžíš nebyl jen prorokem, ale byl zároveň filozofem. Pochopil, že Mojžíš a židovští proroci na svět nepřišli jen kvůli židovskému národu, ale kvůli celému lidstvu. Úkolem židů je toto univerzálně platné poselství vykládat a v míru šířit do celého světa. Starý Zákon vykládal Filón alegoricky jako symbolické vyprávění. Pochopil také, že pokud Bůh nemá přijít o svou velikost a univerzálnost, nemůže být pouhou osobou. Napsal „Bůh je Bytí-víc o něm říci nelze“. Dospěl tak ve svém přemýšlení tam, kde o několik století došel Plotinos a novoplatonici, stejně jako křesťanští gnostici.

Asi nejznámějším židovským filozofem, který žil v Egyptě byl Maimonides ve 12.stol. Tento rodák ze španělské Cordóby se stal lékařem, rabínem a filozofem. V mnohém navázal na koncepci Filóna a spojil židovskou víru, antickou filozofii a arabskou tradici v jediný celek. Napsal: „Víra a filozofie jsou dva pohledy, dvě strany jedné mince . Bůh je neosobní Bytí a zároveň je naší nejvnitřnější oporou“. Maimonides se též statečně  stavěl za své spolubratry pronásledované muslimy. Zároveň, ale odmítal vypjaté mučednictví a varoval před falešnými mesiáši. Pochopil, že utrpení kterým je židovský národ ze strany muslimů vystaven je důsledek minulých hříchů židů. V dopise jemenským židům napsal:

...však víte, bratři moji, že kvůli našim hříchům nás Bůh umístil mezi všechny tyto lidi z národa Ismaele, kteří nás neúprosně pronásledují a vymýšlejí způsoby, jak nám ubližovat a znevažovat nás... žádný národ nikdy tolik neublížil Izraeli, žádný jiný než tento ve způsobu, jak nás ponížit a pokořit, žádný jiný nás nebyl schopen oslabit tak, jak to udělali oni...

Filón stejně jako Maimonides je uznáván spíše liberálními židy. Pro konzervativní židovské rabíny jsou tito učenci příliš rozumoví a ne dostatečně „prožidovští“.

Egypt a křesťanská filozofie

Podstatný vztah mezi vznikem křesťanství a Egyptem nalézáme již v samotném příběhu rodiny Ježíše. Krátce po narození Ježíše nachází rodiny před Herodem a vražděním neviňátek ochranu v Egyptě.

V Egyptě žili příbuzní Esejů z Palestiny tzv. Terapeuté věnující se spirituálnímu životu. Existují texty nalezené v Kumránu u Mrtvého moře, které naznačují, že i v době učitelské dráhy Ježíš mohl Egypt v doprovodu svých žáků Esejců  navštívit. 

V Egyptě našli působiště i někteří Ježíšovi žáci. Žil zde i Marek považovaný za autora prvního známého evangelia a zároveň již méně známého tajného Markova evangelia, pro duchovnější Ježíšovy stoupence. Klement Alexandrijský se ve svém dopise o tomto evangeliu zmiňuje slovy:

"Pokud jde tedy o Marka, během Petrova pobytu v Římě sepsal výklad skutků Pána. Nerozhlásil však všechny, ani nenaznačil jejich tajemství, ale vybral takové, o kterých si myslel, že jsou nejužitečnější pro rostoucí víru těch, kteří jsou vyučováni. 
Když ale Petr zemřel jako mučedník, Marek přišel od Alexandrie přinášejíc obojí - své vlastní zápisky i ty Petrovy, z nichž přenesl do své první knihy věci vhodné pro všechny směřující k poznání. Tak sepsal duchovnější evangelium pro potřeby zasvěcených. Přesto však ještě nevyslovil neprozraditelné věci, ani nenapsal velekněžské učení Pána, ale k už zapsaným příběhům přidal další a kromě toho pronesl určité výroky, o jejichž výkladu věděl, jakožto zasvěcovatel do mystérií, že může posluchače uvést do nejvnitřnější svatyně pravdy skryté za sedmi závoji. 
Tak, v souhrnu, ty věci připravil, podle mého soudu ne nepřejícně nebo neobezřetně. A po smrti zanechal svůj spis církvi v Alexandrii, kde je stále velice pečlivě hlídán. Je předčítán pouze těm, kteří jsou zasvěceni do velkých mystérií."

Alexandrie se brzy stala jedním z hlavních center vznikajícího křesťanství. Kolem roku 200 vzniká v Egyptě pod patronací ranných církevních otců Alexandrijská škola ve které se spojuje výuka antické filozofií se studiem známých věd a křesťanskou teologií. Důraz přitom je kladen na rozvoj logického myšlení a na alegorický výklad Bible, na rozdíl od konkurenční školy antiochijské, kde je Bible vykládána více doslovně a povrchně.

Prvním velkým křesťanským filozofem, který na škole působil byl Klement Alexandrijský  (150-220). Kléméns se považoval za gnostika a gnósi kladl výše než víru. Opakovaně zdůrazňoval, že víra je pouze počátkem cesty vedoucí ke kontemplativnímu poznání Boha a sjednocení s ním. Pravým křesťanem mohl být pouze ten, kdo gnósi aktivně praktikoval.  Ve svém díle „Chvála gnóze“ mimo jiné napsal:

Stručně řečeno, gnóse je dospělost (dokonalost) člověka jakožto člověka, která je zcela dovršena poznáním božských věcí; takže lidská povaha, způsob života i řeč jsou souznělé a souladné, a to jak mezi sebou navzájem, tak s božským Logem. Gnósí je víra dovršena: věřící se gnósí stává dospělým. 
Víra je nepochybně cenné dobro: vždyť bez zkoumání vyznává, že Bůh jest, a oslavuje ho. Proto je třeba začít od takovéto víry; ale když jsme v ní Boží přízní vyrostli, je třeba - jak jsme schopni - dosáhnout gnóse. 
Dále tvrdíme, že se gnóse liší od té moudrosti, která se nabývá vyučováním. Neboť gnóse v sobě zcela jistě obsahuje i onu moudrost, ale moudrost nabytá vyučováním neobsahuje gnósi. Obsah vyučované moudrosti se stává jasným díky dlouhodobému naslouchání řeči, zatímco základem gnóse je nepochybnost o Bohu, čili víra.
Ke Kristu se vztahuje víra i gnóse. Vždyť Kristus je základem i tím, co je na něm vystavěno. Je počátek i cíl. Těmto krajním mezím, totiž počátku a cíli, se nelze naučit; pravím, že to je víra a láska. 
Gnóse se podle přízně Boží předává tradicí těm, kdo se osvědčili, že jsou hodni nauky; odevzdává se jim jako svěřená zástava. Z ní vyzařuje nejvyšší hodnost lásky, jako světlo zažehnuté od světla. 

Na Klementa navázal jeho žák Origenes. Origenes který vyučoval i matematice a geometrii patří k největším teologům a filozofům vůbec. Ve svém díle systematicky propojil Platonovo filozofické učení  s alegorickým výkladem Bible. Pozemský život vnímal  jako bolestnou výchovu- školu života. Origenes učil i o preexistenci duší a reinkarnaci.

Proti Gnozi se v křesťanství vymezil dogmatický proud, který nakonec zvítězil. V roce 553 bylo jeho učení Konstantinopolským koncilem odsouzeno za kacířské a s ním i učení o reinkarnaci. Příslušný citát z usnesení koncilu zněl: „Hájí-li někdo vybájenou preexistenci duší a jejich fantastické obnovování z toho vyplývající — ten budiž v klatbě.“

Po roce 1945 byl v egyptské Nag Hammadi učiněn velký objev. Byly objeveny starověké gnostické spisy. Mezi nimi se nacházela i koptsky(egyptsky) psaná apokryfní evangelia. Jedno z nich Tomášovo evangelium je mnohými historiky považováno dnes za nejhlubší, nejstarší a nejautentičtější zachovanou sbírkou Ježíšových výroků vůbec.

Egypt a počátek mnišství

Egypt je zemí pouště. Poušť stejně jako vysoké hory odpradávna přitahovala ty, kteří hledali maximální klid pro svou duchovní práci. Do pouště tak směřovali osamělí poustevníci již za dob egyptských faraónů.

V době Ježíšově žili v egyptské poušti mnišským životem výše zmínění terapeuti. Spirituální společenství lidí, kteří usilovali o život v čistotě.

Prvním křesťanským poustevníkem se stal podle legendy Pavel Thébský ve 3.stol. Tento vzdělaný muž, který si více vážil Ježíšových myšlenek než hmotného bohatství odešel na poušť ve chvíli, když jej jeho sestra varovala, že její manžel se jej chystá udat římským úřadům za císaře Décia v dobách pronásledování křesťanů. Jediným společníkem jeho několik desítek let trvajícího života v poušti se stal „Bůh“ a zvířata. Podle pověsti mu havran nosil jídlo. Ve věku 90 let jej krátce před smrtí navštívil na základě snu jiný poustevník Antonín. Ten však již nežil tak osaměle. Shromáždil okolo sebe mnichy, stal se jejich učitelem a sepsal i několik spisů. Jeho žáci pak v roce 365 postavili klášter svatého Antonína, nejstarší klášter na světě vůbec.

Brzy poté byl v horách Sinaje na popud svaté Heleny, matky císaře Konstantina postaven Klášter svaté Kateřiny. Během středověku se mnišství postupně rozšířilo z Egypta do celé Evropy. 

Soumrak filozofů v Egyptě

Největší slávy dosahovala Alexandrie a její knihovna v době vlády Ptolemaiovců. Obsahovala až 700000 svitků. Písaři prováděli opisy všech dostupných knih, které byly k dispozici.

Poprvé knihovna vyhořela roku 48 př.n.l. za občanské války mezi Římany Pompeiem a Ceasarem, brzy však zásluhou Kleopatry a Marka Antonia byla obnovena.

V dobách římské nadvlády se v Alexandrii setkávali antičtí a křesťanští filozofové. Doby relativní svobody byly střídány s dobami pronásledování křesťanů i antických filozofů.

Ve 4.stol. bylo křesťanství nejdříve zlegalizováno a později prohlášeno za státní náboženství. Brzy vše to co odporovalo stanovenému křesťanskému dogmatu bylo prohlášeno za pohanské nebo kacířské a zpravidla  likvidováno. Včetně alexandrijské knihovny zapálené na příkaz císaře Theodosia roku 389 jako „kolébky pohanství“. V té době se smrtí filozofky Hypatie zaniká i slavný Mussaion.

I přesto byla knihovna v omezené podobě ještě jednou obnovena a Alexandrie si ještě na nějaký čas uchovala pověst kulturního centra Egypta.

Definitivní konec nastal až v 7.stol. Arabové dobyli Egypt a islám se stal převládajícím náboženstvím v zemi. Alexandrijská knihovna definitivně zanikla. Arabský vůdce Omar prohlásil. „Spalte ty knihy. Buď obsahují totéž co Korán, pak jsou zbytečné nebo obsahují něco jiného a pak jsou škodlivé!“

Islám je dodnes převládajícím náboženstvím v Egyptě. Křesťanů (koptů) je okolo 10% a jsou často vystaveni útlaku muslimské majority. 

 ----pokračování příště----