Egypt v době historické I.

Rok 3000 př.n.l. je symbolickým datem, které rozděluje dějiny Egypta na období historické a prehistorické. V čele Egypta v této době stál panovník Narmer, který silou sjednotil Horní a Dolní Egypt. Založil první historickou egyptskou dynastii a hlavní město Memfidu.

Především prehistorii Egypta jsem se věnoval v článku Mystéria a pyramidy Egypta. V rámci tohoto článku se chci zaměřit spíše na již známá historická období. Přesto na úvod se stručně vrátím do egyptské prehistorie a zrekapituluji hlavní fakta obsažená v předchozím článku.

Prehistorický Egypt

"Ó, Egypte! Egypte! Země, která byla sídlem božství, bude oloupena o přítomnost bohů. Nezůstane z tvého náboženství nic než pověsti, nic než slova napsaná na kameni a vypravující o tvé poslední zbožnosti. Přijde den, běda, kdy posvátné hieroglyfy se stanou pouze modlami. Svět se bude omylem domnívat, že symbolem moudrosti jsou bohové a obviní velký Egypt, že se klaněl pekelným netvorům." (Hermes)

Konvenční historici se dívají na obyvatelé Egypta v období před 12000 až 6000 lety jako na divochy žijící v době kamenné. V tom se jejich názory velmi liší nejen od  od starověkých řeckých filozofů Pythagora a Platóna, kteří se při svém pobytu v Egyptě od zdejších kněží dozvěděli o zašlé dávné slávě egyptské civilizace sahající do dob kolem roku 10 000 př.n.l., ale také řady dnešních geologů, kteří udávají obdobná datování. 

Podle těchto zpráv, které se shodují s poznatky řady jasnovidců a lidí kteří si vzpomněli na své minulé životy v Egyptě spadá počátek rozvinuté egyptské civilizace do doby posledního globálního kataklyzmatu spojeného s koncem doby ledové v Evropě před 12000 lety.

Skupina lidí vedená moudrými knězi tušící zkázu Atlantidy se po moři vydala na východ a doplula až do země rozkládající se v ústí mohutné řeky Nil, kde žilo méně vyspělé domorodé obyvatelstvo. Vybudovala zde  pyramidy, sfingu a další chrámy s využitím vyspělých znalostí známých v Atlantidě. Egypt se na 6000 let v období označovaném jako „bronzový věk“  stal duchovním centrem světa-vyvoleným národem. To souviselo se zrodem vyspělých bytostí-přinašečů, kteří se pravidelně co 2000 let rodí na Zemi, přičemž nejsou odkázání na lidské vědění, ale znajíi pravdu přímo a nezprostředkovaně. Tyto postavy jsou součástí egyptské mytologie, která o nich hovoří, jako o Hermovi, Thovtovi či Osirisovi.

Oni dali základ egyptské školy mystérií, která po staletí vychovávala kněze a učence Egypta v duchovních vědách. Na tuto školu v budoucnu alespoň zčásti navázala známá škola Pythagorova v jižní Itálii a Platonova Akademie v Athénách, které rovněž kladly ve vzdělání hlavní důraz na duchovní a morální rozvoj jedince a až připravené lidi školila v konkrétních vědních poznatcích.

Duchovním centrem Egypta byla v oné době Alexandria, obdobně jako později židovský Jeruzalém, či nyní Praha. Země se dělila na dvě části: Horní a Dolní Egypt, podobně jako později Izrael na severní Izrael a Judsko a České země na Čechy a Moravu.

V období kdy z mlhy prehistorie svět vstupoval v již nám známý věk historie počínal na Zemi vládnout železný věk kalijugy, nejtěžší to éra v dějinách země. To je v souladu i se závěry mnoha egyptologů tvrdících, že historické dějiny Egypta nejsou obdobím vzestupu, ale naopak sestupu. Bylo to právě období Staré říše, které lze považovat v egyptské známé historii za nejrozvinutější.

Stará říše

Je to období egyptských dějin mezi 28-22 stol. př.n.l. Konvenční egyptologové jej nazývají dobou staveb pyramid. Nejvyšší z nich nechal údajně postavit faraon čtvrté dynastie Cheops ( Chuvev). Existují však názory, že Cheops rozkázal tuto stavbu, která na plošině Gíze stála již tisíce let pouze opravit a jako svědectví o této bohulibé činnosti nechal na stěny komory uprostřed pyramidy zapsat své jméno. O mnohem starším původu pyramid v Gíze hovoří několik indicií. Dokonalá návaznost jednotlivých kamenných bloků mezi kterými není ani nepatrná mezera svědčí o použití velmi vyspělé technologie, která již byla v době Staré říše byla zapomenuta. Pyramidy jsou dále rozloženy přesně tak, jak se nacházely hvězdy v pásu souhvězdí Orion přesně před 12000 lety a zároveň stěny těla sfingy jeví výrazné stopy vodní eroze a to i přesto, že poslední silné deště v této oblasti podle geologů a klimatologů byly naposledy před 12000 lety.

V období Staré říše, tak s největší pravděpodobností tyto stavby nevznikly. Naopak kult mumifikace zemřelých svědčí již o úpadku původní egyptské kultury. Vždyť každý duchovní člověk ví, že není tělem a že na osudu jeho tělesného ostatku opravdu nezáleží. Pouze hmotně deformovaná kultura provádí mumifikace zemřelých a staví mrtvým mauzolea.

Střední říše

Konec Staré říše nastal ve chvíli, kdy se země fakticky rozpadla na množství samostatných krajů-nomů, původně jakýchsi autonomních součástí egyptského státu. Centrální vláda byla slabá a zemí zmítal chaos a sociální nepokoje.

Okamžik opětovného sjednocení Egypta vládci z města Théby bývá označován jako počátek Střední říše vládnoucí v období 22-18 stol.př.n.l.

V tomto období skončila 2000 éra vlády zemského znamení býka a začala vláda ohnivého znamení  berana. Uctívání posvátného býka Apise bylo stále více nahrazováno uctíváním boha Amóna zobrazovaného s beraní hlavou a ohnivého slunečního boha Ré.

S počátky těchto věků je spjat i příchod velkých učitelů-přinašečů, jak již bylo uvedeno výše.  Kolem roku 4000 př.n.l. se tato bytost poprvé zrodila do dalšího po Egypťanech vyvoleného národa-národa židovského jako Abrahám, který během svého putování z města Ur do zaslíbené země Kanánské část svého života dle Bible strávil i v Egyptě.

Egypt se stal osudným pro židovského patriarchu Josefa-pokračovatele Abraháma, kterého zde prodali jeho bratři a který zde díky svým schopnostem se stal druhým mužem po faraonovi správcem Egypta. Jeho bratři, kterým Josef odpustil zde našli i úkryt před suchem, který postihl Kanaán. Po smrti Josefa se však postupně židovský lid dostal v egyptské zemi do role otroků.

To změnil až druhý z židovských přinašečů věku berana Mojžíš, který vyvedl lid s egyptského otroctví. Příběh zachycený v Bibli tak mimo jiné ukazuje ztrátu duchovního rozměru existence u egyptských vládců a v egyptské společnosti vůbec. Duchovní zasvěcence, kteří stáli dříve v čele egyptského státu vystřídaly ty typy vládců známých i z naší současnosti. Lidi morálně nízcí usilující o maximalizaci své moci a tvrdě pronásledující ty, kteří jím v této snaze brání. Původní čisté náboženství v němž „bohové“ představovali jen dílčí aspekty univerzálního božství se změnilo v kult bohů, kteří byli uctíváni jako modly, přičemž na univerzální božství se zapomnělo. Kněží propadli pýše a materialismu a stále častěji provozovali černou magii, která zamořila egyptskou zemi a zatížila její osud . 

Nová říše

Vedle osudových ran, které dopadaly na Egypt podle biblických vyprávění historie hovoří o kmenech Hyksósů. Tito asijští nájezdníci dobyli Egypt a vládli zemi jako cizí dynastie.

 Období Nové říše začalo v 16.stol.př.n.l. když egyptský panovník Amose Hyksosy vyhnal a zemi opět sjednotil. Toto období pak trvalo až do 11.stol.př.n.l.

Egypt se stal imperiální velmoci tehdejšího světa na rozdíl od minulých období. Ovládal nejen surovinově bohatou západní Libyi, jižní Nubii a východní Sinaj, kde se po tisíciletí nacházely bohatá ložiska mědi, ale také Palestinu a Sýrii až k řece Eufrat. Do historie vstoupily především tři vládci Nové říše Achnaton, Ramese II a Tutanchamon.

Achnaton

Achnaton spolu se svou ženou krásnou Nefertiti vstoupil do dějin jako náboženský reformátor. Odstavil od moci mocné kněžstvo boha Amóna a nahradil ho kultem slunečního boha Atona, který byl blízký představě monoteismu. Nechal ve velmi krátké době vybudovat nové hlavní město.

Postava Achnatona hraje klíčovou roli v literárním staroegyptském příběhu o životní cestě a osobnostním zrání lékaře Sinhueta „Egypťan Sinhuet“, která se stal i předlohou slavného románu Fina M. Waltariho a stejnojmenného televizního filmu.

Achnaton zde vystupuje jako duchovní panovník, který hájí ideje míru a lidskosti i tehdy, je-li svým okolím obviněn ze slabosti, zbabělosti a ztráty rozumu. Rázně se staví proti imperiální vojenské politice prosazované velitelem vojska Harenhebem. Vidí v ní příčinu úpadku tehdejší egyptské společnosti a celkových mravů.

Přestože jeho pokus o návrat k ideám duchovní vlády a duchovní společnosti skončí tragicky- sám je pravděpodobně otráven, jeho stoupenci jsou pobiti a jeho jméno je vymazáno z historie, tak jeho příběh o síle přesvědčení inspirovalo nejen autora nejslavnějšího díla staroegyptské literatury, ale inspiruje řadu lidi dodnes. 

Tutanchámon

Tutanchámon byl panovníkem, kterého neproslavil život, ale smrt. Zemřel již jako velmi mladý člověk. Jeho tělo, jak bylo u faraonů zvykem bylo nabalzamováno a poté uloženo do hrobky. „Spalo klidně“ až do roku 1922, kdy bylo objeveno anglickým archeologem Cartrem a Carnavonem.  Po převratném objevu následovala série neštěstí, která postihla nejen objevitele hrobky, ale i jejich blízké. Do povědomí tak vstoupila kauza zvaná „Kletba faraonů“.

V dnešní době je každému známa důležitost hmotné hygieny. Když je v těle kohokoliv v Evropě objeven virus eboly, okamžitě je nejen dotyčný pacient, ale i všichni ti, co se s ním třeba jen krátce setkali umístěni několik týdnu do preventivní karantény, aby se předešlo dalšímu šíření infekce. Zcela je však ignorována duševní hygiena, přestože duševní infekce může být pro lidi stejně zničující. Na stěně hrobky byly věty varující možné budoucí vetřelce před dopadem znesvěcení hrobky na jejich životy. Nic jiného než hloupost dnešního člověka, který o světě neví takřka nic může vést k tomu, že takových varování nedbá. S tím souvisí i obliba artefaktů různých starých magických kultur a to nejen egyptských. Mnohdy nevíme za jakým účelem byly vyrobeny a používány a tak často hrubě podceňujeme vliv neviditelných sil, které jsou s těmito předměty svázány.  

Ramese II

Ramese II je považován za nejmocnějšího panovníka egyptských dějin. Byl mužem,  který spojil v sobě povahu válečníka a dobyvatele na jedné straně a šiřitele kultury na straně druhé. Tím se zařadil po bok dalších význačných panovníků  s imperiálními ambicemi, silným egem a zároveň kulturním cítěním v období starověku (Chamurrapi a Nabukadnesar v Babylónii, Ceasar a Konstantin v Římě), středověku (Karel Veliký-král Francké říše) a novověku ( král Slunce Ludvík XIV ve Francii či Petr Veliký v Rusku).

Zahraniční politika Ramese II byla vyvrcholením imperiální politiky předchozí generace faraonů Nové říše, která rozšířila hranice egyptského panství hluboko na Blízký východ. Střetla se přitom s dalším mocným impériem-říši Chetitskou. Nepřátelství trvající již staletí vyvrcholilo za Ramese II. Faraón shromáždil obrovskou armádu a vytáhl na sever proti Chetitům s cílem tuto říši definitivně rozdrtit. Ke střetu mezi velmocemi došlo u strategického města Kadeše na území dnešní Sýrie v roce 1274 př.n.l. Bitva v níž hráli klíčovou roli bojové vozy, předobrazy tanků současnosti nakonec skončila v podstatě nerozhodně. Panovníci obou zemí, Ramese a Chattušili, když pochopili, že nemají sílu na rozhodující vítězství se rozhodli uzavřít příměří a poté i první známou mírovou smlouvu v dějinách lidstva. Ve smlouvě, která se zachovala až do současnosti byly obsaženy klauzule o neutočení, o vzájemné pomoci pokud budou obě smluvní strany napadeny třetí stranou, o vzájemném vydávání politických odpůrců a o přesném stanovení hranice mezi oběma státy. Ramese stvrdil mír, který měl trvat na věky svatbou s chetitskou princeznou.

Ze stavebních počinů Ramese jsou proslulá již ranná díla v Nubii.  Asi nejslavnějším dílem Rameseho jsou však skalní chrámy v Abu Simbel, budované podle astronomických zákonitosti spojené s hlubokou spirituální symbolikou. V Egyptě téměř nebylo město, které by nebylo ovlivněno stavebním nadšením Rameseho. Pokoušel se dokonce i o vybudováni předchůdce Suezského průplavu-chtěl spojit Nil a Rudé moře.

Ramese se dožil 92 let a vládl neuvěřitelných 67let. Na konci jeho vlády stály všude Rameseho mohutné portrétní sochy a chrámové nápisy líčící úspěchy jeho vlády, které však mnohdy neodpovídaly reálné skutečnosti. Nerozhodný výsledek ve válce s Chetity označil za egyptské vítězství. Systematicky také nařídil odstranit nápisy na řadě staveb vybudovaných svými předchůdci a sám si přivlastnil zásluhy za jejich zbudování. Do historie vstoupila po boku Ramese i jeho žena Nefertari, kterou hodně miloval. 

Egypt se stal kosmopolitní zemí. Války a velkolepá stavební díla však Egypt vyčerpaly. Po smrti faraóna tak začala éra úpadku Nové říše stále více zmítané vnitřními problémy. Toho využili vnější nepřátele říše, kteří do historie vstoupili pod názvem Mořské národy.

----pokračování příště----