Dušičkové zamyšlení

Příroda žije v cyklech. Součástí každého cyklu je i umírání, jako protiklad zrození. Ne náhodou tak svátek dušiček spadá právě na počátek listopadu, kdy se příroda pomalu ukládá k zimnímu spánku.

Svátek byl slaven již v pohanských dobách. První listopadu Keltové slavili svátek zvaný Samhain, počátek nového keltského roku. Keltští kněží-druidové vycítili, že jde o období, kdy se nejvíce stírá rozdíl mezi pozemským materiálním světem a duchovním světem, který obývají naší zesnulí.

Až daleko později na keltský svátek navázali křesťané, kteří jej označili jako svátek všech svatých a památku zesnulých.

Existují dva druhy přístupů, kultur, které se liší mimo jiné svým postojem ke smrti. Již zapomenuté duchovní kultury vnímají smrt jako přechod z jednoho stavu do druhého. Vidí jí jako přirozený proces, kdy člověk, bytost, která je vnímána jako duch pouze opustí svou tělesnou schránku, podobně jako člověk si před vykoupáním svlékne své šaty. Smrt tak nevyvolává negativní konotace, právě naopak. Stav bez těla je pro člověka daleko příjemnější a dává jeho životu mnohem více možností a svobody, než je život s tělem.

U materiálních kultur, které zbožštili hmotu a z ducha udělali pouze její přívěšek, je tomu jinak. Již v pravěku materialismus vmíšený do náboženského myšlení vedl k tomu, že lidé pohřbívali zesnulé s jejich zbraněmi a dalšími potřebami. Materialismus vedl Egypťany v období úpadku původně duchovní kultury k balzamování zesnulých faraonů a velmožů. Materialismus v myšlení vede dodnes řadu křesťanů k tomu, aby fyzická těla ukládala do hrobů, místo toho, aby je nechali spálit ohněm. Náboženští materialisté si nedokáží představit život po smrti jinak než v naivní materialistické podobě, jako je představa vzkříšení na konci věků ve fyzickém těle. Pro ateisty je smrt konečná. Z toho vychází symbol smrti – barva černá, truchlení a smutek, emoce, která je v naší úpadkové kultuře se smrtí těsně spojena.

Můj postoj ke smrti je spirituální. Předčasnou smrt vyhledávat nebudu, nicméně svým způsobem se na ni, respektive na stav po ní, těším. Vlastní pohřeb, který považuji většinou za zbytečné trápení pozůstalých, si žádat nebudu. Moje tělo spálí oheň s tím, že bych si přál popel někde rozšířit.

Ve světě existují různé způsoby, jak naložit s tělesnými ostatky. Přiznám se, že za sympatický považuji pohřeb tibetský, kdy lidské tělo se stává potravou supů. Staří Tibeťané na rozdíl od nás moderních lidí hlouběji pochopili, že tělo bez ducha stává jen kusem flákoty, která sama se časem rozloží na základní prvky, pokud se ponechá vlastnímu osudu. A tak se snaží o to, aby alespoň někdo měl z tělesných zbytků, také užitek.