Stalo se to pro mně již tradicí. Každoročně v tento čas publikuji článek s dušičkovou tématikou. Má to silný osobní důvod. Většina mých blízkých příbuzných je již na onom světě, včetně obou rodičů.
Vzpomínám před pár týdny. Šel jsem do práce a potkal mladou ženu, jak docela hrubě nadává svému malému synovi. Pomyslil jsem si tehdy: "Chudák kluk, ještě že já mám tak hodnou maminku". I když zemřela před dvěma a půl lety, na mém vjemu že je tu stále se mnou se nic nezměnilo.
Maminka je pro většinu lidí tou nejbližší bytostí. Mateřská láska je také většinou tím nejčistším citem, jaký mezi lidmi obecně bývá. Když chybí, může to být pro dítě hodně zatěžující do budoucnu. Ale ne vždy, když se jedná o bytost silnou, dokáže se i s tímto vyrovnat. Je tu totiž ještě vyšší, univerzální božská láska v ženském aspektu, která se v hloubi srdce každého z nás nachází jako velká posila v časech smutku a nepřízně. Proto v historii církve hrál takovou důležitost mariánský kult.
Svět tento a onen není oddělen. Bytosti bez těla sice nevidíme, ale například s pomocí vědomé či daleko častěji nevědomé telepatie s nimi můžeme být v kontaktu stále. Díky tomu, že beztělný stav našim zesnulým blízkým umožňuje větší uvolnění, mohou nám být paradoxně po své smrti i větší oporou a pomocí než za své fyzické existence.
Nejsem člověkem jasnovidným a tak zesnulé příbuzné nevidím. Přesto cítím často jejich blízkost, pokud se na něj ve svých myšlenkách obrátím. A těším se na to, jak za nějaký čas se s ní a dalšími příbuznými opět setkám a o všem co zažili oni a já si dopodrobna promluvím.
