"Nebudete-li jako děti, nevstoupíte do království nebeské". Tak zní jeden z nejznámějších Ježíšových výroků, zaznamenaných v novozákonných evangeliích.
Smyslem výroku jistě není navléci si dupačky a do pusy si dát dudlík. Má nás přivést k zamyšlení co je pro dětský svět typické a co z toho by mohlo obohatit náš život a duchovní cestu.
To základní je bezprostřednost. Dítě vnímá svět bez předsudků a indokrtrinací, které jsou mu postupně podsouvány lidskou společností, když člověk dorůstá a zraje. Člověk se sice stává rok od roku vzdělanějším, ale zároveň se tím i většinou stále více vzdaluje skutečné životní pravdě, zvláště pak v destruktivních a temných dobách jako je ta naše.
V této souvislosti jistě ne náhodou Ježíš volil za své učedníky-apoštoly prosté lidi a ne vzdělané slovutné učence. Tito by udělali to co se v křesťanství stalo o několik století později, okamžitě by zkreslili Ježíšovo nové a čisté poselství starým učením.
Pro zdravé dětí je typická také radost ze života, nadšení z nových objevů a zážitků které přicházejí. Bez tohoto nadšení v dospělosti by nebylo žádných velkých úspěchů na poli vědy, ani náboženství. Jedním z ukázkových příběhů je život Buddhy. Poté co odešel z bohatství do bezdomoví oddal se tvrdým asketickým cvičením, které však k ničemu nevedla. Až po několika letech, kdy si vzpomněl na zážitek z mládí kdy prožíval bezprostřední radost bez konkrétní příčiny a na tom stavu založil své další duchovní usilování, došel úspěchu a osvícení.
V každém dítěti je kus dospělého a v každém dospělém se skrývá dítě. Existuje jistá konvence dítě v nás potlačovat, nicméně jeho síla je mnohem větší než si jsme ochotni připustit. Poté co mi v dubnu zemřela maminka a já zůstal doma sám koupil jsem si plyšového medvěda a umístil ho na stolek vedle své postele. Říkal jsem si, že pokud by to lidé věděli, řeknou si, že musím být strašně divný. O to více jsem byl překvapen, když jsem se poté na internetu dočetl že třetinu britských byznysmenů doprovází na jejich služební cestě jejich plyšák.
Dítě v nás může být zdravé a bezprostřední, nebo také nemocné a postižené. To je tehdy, když dítě prožije citové zranění se kterým se nedokáže vypořádat. Proto vznikla terapeutická technika zvaná léčení vnitřního dítěte. Její podstata spočívá v tom, že se učíme sami k sobě, k svému vnitřnímu dítě chovat tak, jakoby jsme chtěli, aby se jiní lidé v našem dětství chovali k nám.
Čím vzdálenější jsou naše vzpomínky v dětství, tím větší stopu zanechaly na naší osobnosti. Je to tím, že to jací jsme ovlivňuje daleko více než vědomá mysl naše podvědomí, ve kterém jsou uchovány všechny naše zapomenuté skutečnosti. A tak za pocity zralého může či ženy že jsou k ničemu, se může skrývat třeba jen několik nevhodných poznámek jejich rodičů pronesených ve věku jednoho roku, nebo dokonce ještě dříve při vývoji plodu.
