Je paradoxem, že den který slavíme jako jeden ze státních svátků je dnem spojeným s dvěma vraždami. Ta první se stala roku 929 nebo935 ajejí obětí se stal český kníže Václav. Ta druhá proběhla v roce 995 v Libice a její obětí se stal rod Slavníkovců.Vražda v té době nebyla žádnou raritou. Byla to běžná součást politického boje- způsob jak se zbavit politického oponenta. V rámci tohoto článku bych se chtěl zamyslet nad oběma událostmi ranných českých dějin trošičku hlouběji.
socha svatého Václavaz internetu
Svatý Václav a Boleslav
Konflikt který vyvrcholil vraždou ve Staré Boleslavi vidím, jako konflikt dvou ideových a politických koncepcí symbolizovaných rozdílným charakterem a povahou obou bratrů.
Václav byl hluboce duchovní a věřící člověk. Díky výchově babičky Ludmily byl vzdělaný i ve staroslověnštině. Hájil úctu k životu, pravdě. Zrušil trest smrti a postavil se proti tehdy běžnému otroctví. Jeho politika se zároveň vyznačovala pragmatismem. Když Čechy napadl Německý císař Jindřich I při vědomí přesily raději se svolil poskytovat německé říši jakýsi druh „výpalného“ v podobě volů a stříbra, jak bylo v tehdejší době zvykem (samotné Německo tehdy platilo podobný poplatek útočným Maďarům).
Boleslav i když jistě byl také křesťanem, svou mentalitou byl výrazně blíže tehdejší a vlastně i dnešní brutální společnosti, která si více váži dravosti, moci a síly než duchovna a laskavosti. Proto v něj vkládali naděje na jedné straně stále početní stoupenci mocného pohanského kultu ohrožení nastupujícím křesťanstvím, na druhé straně ti, co se nechtěli smířit s jeho smířlivou říšskou politikou, kterou považovali za projev slabosti.
Oponenti Václavovi zvítězili. Václav, jeho rodina a stoupenci byli pobiti. Na knížecí stolec nastoupil Boleslav I. Ukázalo se, ale že jejich vítězství bylo jen Pyrrhovo. Po řadě let bezvýsledných bojů s Německým císařem Otou I i Boleslav se nakonec musel zavázat platit poplatek říši. I přes jisté světské úspěchy panování ( sjednocení země, vytvoření státní správy, ražba mincí ) pravděpodobně sám Boleslav stále více pociťoval duchovní prázdnotu a vykořeněnost. Možná proto nechal převést bratrovy ostatky do Prahy a sám osobně podporoval zárodky pozdějšího kultu svatého Václava. To co platí o Boleslavovi, platí i pro většinu z nás. Pod povrchem módního obdivu a klanění se moci a síle, v hloubi duše podvědomě cítíme, že jen život postavený na duchovním základě může být smysluplný a naplněný. I přes stále hlásané ideje o tom, že Český národ je nejmaterialističtější a nejateističtější v Evropě, ve skutečnosti jsme nejduchovnějším národem Evropy. Vypovídá o tom i síla svatováclavské tradice, která se staletí nese dějinami, zvlášť posílená nejslavnějším z králů a dalším velkým duchovním českým panovníkem navazujícím na Václavův odkaz Karlem IV, který budoval Prahu jako budoucí Jeruzalém-duchovní centrumsvětového významu.
Přemyslovci a Slavníkovci
Vyvraždění Slavníkovců roku 995 na hradišti v Libicích jistě nebyl čin který přišel ze vzduchoprázdna, ale předcházely mu roky a možná staletí vzájemného soužití těchto dvou rodů na území české kotliny. I když čin vyvraždění nelze označit jinak než zločinný, nelze nevidět, že mu předcházely slavníkovské ambice, které ohrožovaly stabilitu mladého přemyslovského knížectví. Svědčí o tom i mince, které nechal poslední slavníkovský kníže Soběslav razit. Na přední straně mince dal symbolicky zobrazit útočného orla, na druhé straně krátký útočný meč.
Jeden z mála Slavníkovců, který byl době masakru mimo zemi byl později svatořečený Vojtěch. Stal se nejvýznamnější postavou rodu. Vzdělaný a duchovní muž si získal věhlas po celé Evropě. Přesto, ale ani jeho postava nevyznívá jednoznačně. Jako biskup dvakrát utekl z Čech, což je na jedné straně při pohledu na obtíže jeho práce v Čechách pochopitelné. Na druhé straně lze však v tomto činu vidět i určitý projev slabosti a vyhýbání se plnění osudového úkolu. Je paradoxem, že svůj život zakončil smrtí při ještě nebezpečnější misí u pohanských Prusů roku 997.
V postavě a životě svatého Vojtěcha osobně vidím předobraz jiného významného Čecha a Evropana, bývalého prezidenta Václava Havla. I on byl člověk duchovní. I jeho život byl spojen s bojem za pravdu, osobní statečností. A i on zčásti selhal. Bohužel v roli prezidenta více než české národní zájmy hájil zájmy cizích velmocí, především USA a to i tehdy, když tyto zájmy byly v základním rozporu s mezinárodním právem- viz. podpora tzv. humanitárního bombardováni Jugoslávie.
Události spojené se vznikem České státnosti, které se udaly v 10.stol budiž nám ponaučení. V našem osobním ani politickém životě nedosáhneme nikdy ničeho hodnotného, pokud naše úsilí nebude mít duchovní základ a nebude zohledňovat zájem celku. Prosazování všeho, co je na úkor druhých lidí či celého národa je vždy krátkozraké a v konečném důsledku plnou silou dopadá na tvůrce takového konání. To by si měli plně uvědomit, zejména ti co mají spravovat tento stát. Tedy lidé kteří daleko více hájí zájmy různých domácích a ještě více zahraničních lobbyistických skupin než zájem vlastního státu a jeho občanů.
