Žijeme v čase konjunktury, kdy řada firem zápasí s nedostatkem pracovních sil. Zdálo by se tak, že nezaměstnaným dnes může být jen člověk těžce nemocný či naprostý lempl.
Jak to tak bývá, skutečnost je složitější. Volných míst je jistě dost. Ale! Na ty kvalifikované pozice má jen málo lidí vhodnou kvalifikaci. A ani ty dělnické pozice v našich montovnách nejsou pro každého. Ne všichni dokáží spolehlivě pracovat na noční směně, ne všichni jsou dostatečně zruční a rychlí, jak je obvykle od pracovníků požadováno. A ani všichni nedokáží soustředěně 8 hodin pracovat s penězi, jak se vyžaduje u prodavačů či prodavaček.
Je tu však ještě jeden faktor, který se nezohledňuje. Velmi obtížně se píše o nezaměstnanosti tomu, kdo neprošel příslušnou zkušeností. Já touto zkušeností prošel a tak vím o čem píši. Svého času jsem o tom napsal i článek Příběh "neúspěšného" vysokoškoláka, který se jednou dočká pokračování, až přijde ten pravý okamžik.
Tématu se věnoval i Karel Čapek. Když jsem před vánocemi shromažďoval materiály k článku věnovanému 80 výročí jeho úmrtí, narazil jsem i na novinový článek, který Čapek napsal v roce 1924 do Lidových novin. Nese název „Z těchto dnů“ a je aktuální i pro dnešek. Výňatek z něj publikuji proto, abychom nepodléhali pokušení házet všechny nezaměstnané do jednoho pytle. Nikdy totiž nevíme, co se skrývá v duši druhého člověka. To co je pro jednoho triviální, je pro někoho jiného nesmírně obtížný úkol. A vždy za tím nemusí být jen obyčejná lenost.
Raimund Thondel, zedník, nemohl najít zaměstnání. Ptal jsem se na to stavitele; řekl mi, že není možno sehnat dost dělníků na odkop, dost dělníků na stavby, dost lidí na všechny možné práce, a že ten člověk musel být pitomý, když si nenašel práci. Ano, ale lidské neštěstí je opravdu pitomé; je především strašně bezradné a příliš snadno ztrácí odvahu; nešťastný člověk je nesmírně tupý. Velmi lehko se pak řekne, že mohl udělat to či ono a že by se byl vytáhl z kritické chvíle. Můj bože, ano, měl třeba tisíc možností, ale nemohl je nalézt, protože byl nešťastný, protože na dvou nebo třech místech nepochodil, protože ztratil hlavu, protože se mu zdálo, že by nepochodil už nikde a že je marno hledat ještě dál. I já jsem kdysi hledal místo, abych se uživil: a vím ještě příliš dobře, jak mi kleslo srdce, když jsem marně zaklepal na třech místech, a pak už jsem jen složil ruce do klína: bylo by marno ťukat na čtvrtém místě. Nesmíte měřit odvahu nešťastného člověka svou vlastní energií…
