Z pohledu vývoje československé společnosti po lednu 1969 se nám Palachova oběť, jejíž padesáté výročí si nyní připomínáme, může zdát zbytečná.
Na rozdíl od řady lidí si to nemyslím. Historický vývoj naší země ukázal, že rozhodnutí Jana Palacha sebeupálením ukončit svůj život mělo hluboký smysl, i když se to tak mnohým na první pohled jevit nemusí. Možná jeho čin přispěl i k tomu, že během následující normalizace v Československu byli protagonisté protagonisté pražského jara "jen" vyhozeni z práce a neskončili ve vězení.
Palachův čin vyvolal v konzervativních komunistech a zastáncích sovětské okupace velmi nelibé pocity. Snažili se jej všemožně bagatelizovat vymyšlenými historkami o tom, že sám Palach byl vlastně podveden, a že se domníval, že onen oheň, kterým se zapálil, bude jen studený. Měli k tomu racionální důvody. Ono totiž vždy platí, že chcete-li ze společnosti smést nějakou myšlenku, tak musíte co nejvíce očernit její nositele, aby to zapůsobilo na veřejné mínění.
Tehdejší normalizační komunisté to dělali tak, že vykreslovali své kritiky jako nepřítele lidu a zastánce kapitalismu, kteří by do společnosti opět přivedli majetkové rozdělení na bohaté a chudé a také nezaměstnanost, na kterou si ještě starší lidé z doby Velké hospodářské krize živě vzpomínali. Do tohoto propagandistického obrazu se Palachův čin věru nehodil. Již proto ne, že sám Palach byl výrazně levicového zaměření. Nejvíce však vadilo to, že z něj a jeho postoje po činu vycházela životní opravdovost a oddanost pravdě, která je pro protagonisty totalitních režimů vždy největší noční můrou, pokud je součástí osobního profilu jejich odpůrců.
Vzpomínky na Palacha díky cenzuře brzy z televize a tisku zmizely. Ne však ze společenského vědomí či podvědomí. Výrazně přispěly k tomu, že normalizační propaganda nebyla schopna dosáhnout změny myšlení většiny společnosti, ale pouze vnější chování lidí ovládané strachem z perzekucí. Pro drtivou část lidí nepředstavoval rok 1968 kontrarevoluci, ale sovětskými tanky zmařený pokus o humánní a demokratickou společnost. Lidé v roce 1968 stejně jako v roce 1989 nesnili o návratu kapitalismu, ale o "třetí cestě" mezi dosavadním socialismem a kapitalismem. Jen tak mimochodem. Nemylme se. Představitelé moci na Západě byly přes formální odsudek sovětské okupace byli rádi, jak to nakonec u nás dopadlo. Ani oni, stejně jako Moskva neměli zájem o úspěch třetí cesty, zvláště když v roce 1968 sami čelili hlavně studentským protestům proti kapitalistickému zřízení v jejich zemích.
Podvědomí o Palachově činu se plnou silou projevil v roce 1989. Nejdříve „Palachův týden“ byl jednou z prvních akcí, kdy lidé ve větší míře vyjádřili nespokojenost s totalitou. A pak listopadová revoluce, která byla ojedinělá tím, že v jejím základě nebyla nenávist a touha po pomstě, ale upřímná touha po svobodě a lepším světě.
Palach zůstává inspirací i pro dnešek. Dnes není doba, pro tyto krajní prostředky odporu. Přesto věrnost pravdě a svému přesvědčení i za cenu jisté osobní újmy má stále hluboké místo i v dnešní době. Cenzura, proti které se Palach postavil je tu stále. Ve veřejných mainstreamových médiích stále chybí diskuze o řadě témat a pokud již je, tak bývá manipulována. Naše země má opět v mnoha ohledech omezenou suverenitu a podlézání SSSR nahradilo u novodobých bolševiků podlézání USA.
Jana Palacha řadím mezi největší postavy národních dějin. Již v minulosti jsem mu věnoval článek, který jsem více zaměřil k jeho osobě: Oběť Jana Palacha. Jeho čin nebyl činem zoufalce. Palach si prostě v danou chvíli uvědomil svůj životní osudový úkol a provedl ho. Byl to v podstatě obyčejný člověk, který se od svého okolí lišil pouze tím, že ve větší míře vnímal zájem celku před svým zájmem osobním. Podobně jako jiní hrdinové českých dějin jakými byli Hus, či atentátníci na Heidricha, kteří také své životy obětovaly vyšší věci.
