Před několika týdny se mi do ruky dostala kniha "O kolečko míň" od Josefa Schovance, Čecha vyrůstajícího ve Francii, pojednávající o problematice autismu.
Kniha mně zaujala především tím, že jí nenapsal psycholog či psychiatr, ale člověk trpící touto poruchou po celý svůj život. Napsal jí proto, aby se čtenářům pokusil přiblížit vnitřní svět autisty a problémy, kterým musí autisté čelit.
Svět autistů je pro nás v mnohem nepochopitelný. To co je pro většinu populace běžnou samozřejmostí, představuje pro autistu těžko řešitelný problém. Příkladem je třeba zdravení na veřejnosti. Hodně jsem přemýšlel jaké jsou psychologické příčiny neschopnosti autisty prostě říci druhému člověku při potkání „Ahoj“, či „Dobrý den“.
Od svého mládí se domnívám se, že kořeny většiny našich schopností stejně jako psychických problémů jsou v našich minulých životech. Jednou když jsem o této věci přemýšlel, upoutal mně v televizi dokument o Konfuciovci a jeho filozofii v Číně. Její praktikování je tradičně spojeno s řadou přesných rituálů, které musí dotyčný dodržet. Týkají se všech životních úkonů, včetně jídla a zdravení na veřejnost. Představme si nyní člověka, který v tomto, nebo obdobném na přísné rituály bohatém směru stráví po sobě několik životů. Jak se asi bude cítit v životě, ve kterém již přísná pravidla pro každodenní život nebudou. Zvyk je železná košile a tak je pravděpodobné, že může mít menší, či větší problém, podle toho, jak se tento způsob myšlení dostane hluboko do jádra jeho bytosti. Minulé životy si sice již pamatovat nebude, přesto na něj budou skrze svět pocitů a dojmů z podvědomí stále působit. Pro vše bude vyžadovat rituál, nepřítomnost pravidel a i běžné nepředvídatelné události v něm bude vyvolávat obtížně překonatelnou úzkost, chaos a stres.
Zkušenosti řady autistů tuto teorii jeho původu v mnohém podporují. Autisté často rádi čtou knihy v nichž si často pamatují celé pasáže nazpaměť. Je u nich velká četnost zájmu o starodávné jazyky, které byly v minulosti spojeny s náboženskými obřady jako je stará čínština, hebrejština, či indický sanskrt. Nedávno byl v televizi dokument o mladém autistovi, který spontánně v některých chvílích mluvil hebrejsky, aniž se tento jazyk v tomto životě učil.
Většinová společnost se dívá na autisty často jako na podivíny, blby, kretény a podobné kategorie. Pro svůj handicap mnohdy nejsou schopni se ve společnosti uplatnit. I přes nadání v řadě oborů není výjimkou, že si nikdy nenajdou práci a skončí jako bezdomovci na okraji společnosti. Bohužel žijeme v době orientované na výkon, ve které u mnohých lidí převládá představa, že když dotyčný hendikepovaný bude jen chtít a mít vůli, tak se ze svých problémů vyhrabe sám. To však většinou není vůbec snadné a jen málokdo to dokáže. Pokud si člověk zvykne na určitý způsob myšlení a jednání, jen těžko se ho odnaučí, i když mu jej budeme vyvracet sebelogičtějšími argumenty. Člověku trpícímu depresí, taky nepomůžete jen tím, že mu řeknete, že jeho pocity jsou iracionální a nemá k nim žádný logický důvod. Je to proto, že kořen problému je v emocích dotyčného a ne v neschopnosti logicky myslet. Do této oblasti „práce s emocemi“ by měla směřovat i hlavní část terapie, vedle podpory zdravého sebevědomí dotyčného, které je u řady nejen autistů velmi poškozeno. V neposlední řadě je žádoucí i spolupráce psychoterapeuta, sociálních pracovníků a Úřadu práce, aby dotyčný mohl najít práci kterou zvládne.
Na závěr by bylo dobré si uvědomit, že autisté nejsou „divnější“ lidé než je průměrná lidská populace. Jsou jen lidmi s jiným způsobem myšlení než odpovídá většině. Nejsou také všichni stejní. Jsou mezi nimi lidi velice inteligentní i mentálně retardování. Lidé hodní a dobří, stejně jako agresivní a zlí. Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou neschopnými blbci. I ti, kteří si na základě svých dílčích schopností myslí, že by autisté měli být elitou a vládnout zbytku hloupější populace.
V tomto článku jsem se pokusil nastínit možnou souvislost autismu a minulých životů. Jsou jistě i jiné pohledy. V poslední době se objevily třeba články o souvislosti autismu a očkování, či prodělání nějaké závažné choroby v dětství. Nicméně ani v těchto případech to podle mého názoru neznamená, že primární příčiny autismu nejsou v minulých životech dotyčného.
Použitá literatura:
Josef Schovanec: O kolečko míň
