Atentát

Před 80 ti lety v květnu roku 1942 byli němečtí nacisté na vrcholu moci. Německý a protektorátní tisk přinášel oslavné reportáže o likvidaci obklíčených sovětských vojsk u Charkova a úspěších Ervina Romella v severní Africe. 

O to překvapivější byla zpráva, že 27.5. došlo v Praze k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Žádnému odbojovému hnutí v Evropě se nepodařilo zabít tak vysoce postaveného činitele Třetí říše a jednalo se tak o obrovský úspěch českého odboje.

Reinhard Heydrich byl nesmírně nebezpečný. Ne svojí brutalitou, ale kombinací brutality a vysoké inteligence. Díky tomu mohl českému národu uškodit více než jiní nacisté a možná i změnit celý chod války, pokud by mu Hitler svěřil potřebné pravomoci. 

Heydrichova politika v protektorátu byla politikou cukru a biče. Snažil se náš národ rozdělit. Na jedné straně zlepšil sociální postavení dělníkům a poskytoval jím všemožné výhody aby o to svědomitěji pracovali pro Říši, na straně druhé usiloval o likvidaci české inteligence a úplnou germanizaci střední Evropy. 

Atentát na jeho osobu je spojen s legendou. Údajně si na hlavu nasadil Svatováclavskou korunu i přes varování, že pokud tak někdo udělá neprávem, bude zkrácen jeho život. Heydrich měl se svou ženou čtyři syny. Nejstarší z nich Klaus zahynul nešťastnou náhodou v roce 1943, když při hře v Panenských Břežanech vběhl pod kola jedoucího kamionu. K neštěstí došlo 24.10.1943 přesně rok ode dne, kdy v koncentračním táboře Mauthausen bylo popraveno 262 odbojářů kteří se nějakým způsobem podíleli na pomoci parašutistům. Druhý ze synů Heider již jako starý pán sdělil,  že mu matka vyprávěla, že krátce před svou smrtí Heydrich vyslovil prosbu, aby pomsta za atentát nebyla vykonána.

Jestli to byla pravda nevíme. Každopádně německá odveta za atentát byla strašlivá. Tisíce popravených, vyhlazené Lidice a Ležáky. Po čase byl ale i tento teror přece jen zmírněn. Převládla potřeba průmyslové výroby pro německou armádu, která si žádala stabilitu v protektorátu. Sami atentátníci, kteří měli jen nízkou šanci na přežití nakonec nebyli odhaleni ne díky důvtipu gestapa, ale díky zradě jednoho z odbojářů, který se stal konfidentem gestapa.

Roku 1945 Německo válku prohrálo. Jedním z důvodů porážky byla brutalita při dobývání cizích území především na Východě.  Nenávist vůči Slovanům, která byla jen o něco menší než vůči Židům, zastřela zejména na počátku východního tažení nacistům rozum do té míry, že se dopustili velké strategické chyby a přišli o mnoho potenciálních spojenců nespokojených se Stalinským terorem. Z našeho pohledu by se slušelo říci naštěstí.  

Němečtí nacisté nebyli v historii první, kdo vnímali Slovany jako své úhlavní nepřátele. Už před mnoha stoletími si nepřátelé Slovanů uvědomili, že jsou neporazitelní. Poznali ale i jejich slabou stránku. Slovanské národy se relativně snadno dokáží mezi sebou rozkmotřit. Je smutné, že poslední války v Evropě byly právě mezi slovanskými národy. V 90. letech 20.století mezi Srby a Chorvaty. Nyní mezi Rusy a Ukrajince, kteří ve své podstatě jsou  jedním východoslovanským etnikem odvozujícím původ své státnosti z Kyjevské Rusi.