Před nedávnem se mi do rukou dostala publikace[1] v jejímž úvodu autor vypráví vlastní sen, který se týkal pozadí události 17. listopadu. „ V září 1989 se tehdejší velitel STB generál Lorenc dozvěděl o plánu Miloše Jakeše na své odvolání z funkce. Podle hesla „Nejlepší obranou je útok“ začíná pracovat na přípravě plánu, jak nejen sesadit vrcholné představitele tehdejší ÚV KSČ, ale zároveň jak sám se vyšvihnout na jejich pozici. Příležitost vytuší v polovině listopadu při příležitosti mezinárodního dne studentstva, kdy je informován o připravované akci studentů pražských VŠ. Již v minulosti se nespokojenost studentstva s politickou situací ukázala jako významný politický faktor. Proč by to nemohlo zafungovat i nyní? řekl si. A tak byl několikatisícový dav studentů přiveden tajnými příslušníky STB až na Národní třídu, aby zde jeden z nich zahrál roli ležící mrtvoly po brutálním policejním zákroků. Plán zafungoval. Jakeš a spol se za týden po události odporoučel. Lavina dalších události, ale rozbila i plány pučistů prahnoucích po moci. 40 letý komunistický systém se během několika málo dní zhroutil, jak domeček z karet.“
listopad 89z internetu
Byl tento sen pravdivý, anebo to bylo všechno jinak? Kdo ví. Skutečnou a plnou pravdu o pozadí 17.listopadu se možná již nikdy nedozvíme.
Na konci roku 1989 jsem byl 18-letý student prvního ročníku VŠB v Ostravě. Vzpomínám na tuto dobu jako na jedno z nejhezčích období mého života. Všude byla cítit naděje, že se u nás rodí nová a lepší doba. Mezi lidmi vládla jednota. Dokonce i na Slovensku, kde o několik měsíců později vzplál plnou silou nacionalismus se na náměstích křičelo „Jsme jeden národ“. Ani mně ani nikoho ze známých tehdy nenapadlo byť jen zapřemýšlet, že by v budoucnu mohla existovat nezaměstnanost či bída a chudoba. Věřili jsme, že sociální jistoty socialismu se spojí se svobodou a prosperitou kapitalismu. Že bratrství mezi lidmi přetrvá nadále.
Dnes si při vzpomínce na tuto dobu občas říkám, kolik asi lidí tehdy tušilo, jak hodně se bude lišit za několik let až desetiletí společnost od tehdejších očekávání. Že tehdy nulový státní dluh za 23 let naroste do obrovské, prakticky nesplatitelné výše. Že většina státního majetku bude zcela rozkradena a zmizne neznámo kam. Že bude stačit, aby jste měli marnotratného manžela či manželku a aniž cokoliv tušíte vám po 1.1.2013 exekutor zabaví váš plat a vy se ocitnete zcela bez prostředků. Kdo asi tušil, že část nezaměstnaných se bude muset povinně třikrát týdně hlásit na poště, či vykonávat veřejné práce až 20 hod týdně bez nároku na jakoukoliv mzdu, zatímco ministři tvořící takovéto zákony budou svým náměstkům běžně dávat půlmilionové odměny i když v jejich rezortech bude vládnout nekompetence a nepořádek.
Kde se stala chyba? Aby mohla být jakákoliv revoluce včetně té sametové dlouhodobě úspěšná, musí dojít k jedné zásadní věci. Vedle změny politického systému se musí změnit i myšlení většiny lidí. Pokud k tomu nedojde se po čase nový systém i přes řadu odlišností ve struktuře, fungování a vnější fasádě ukáže stejně zločinný a nemorální jako ten minulý. Opět se vytvoří vrstva těch kteří se v pokřiveném právním prostředí budou cítit rovnější a těch druhých. Hlavní média budou opět lhát, říkat polopravdu či o řadě důležitých věcí prostě mlčet. Ti, kteří nepůjdou v hlavním proudu opět budou likvidování. Již ne vězením, ale chytřeji tím, že tzv. nezávislý svobodný tisk z nich udělá extremisty, lidské vyvrhely, nebo jen pomatence, blázny a fantasty.
Sametová revoluce byla sice spojena s vlnou krásných pozitivních emocí mezi lidmi, ale v nitru jsme zůstali stejní jako jsme byli předtím. Po opadnutí euforie jsme zůstali převážně egoisty, kteří se zajímají hlavně o své osobní záležitosti, jakými jsou kariéra, plat příp. úzká rodina a nejbližší přátele. Utrpení těch lidí kteří ne vlastní vinou jsou obětí systému je nám často lhostejná, nemluvě o našem vztahu k nižším tvorům ( velkochovy hospodářských zvířat). Často jen papouškujeme to co nám říkají tzv. autority aniž by jsme kritickým myšlením zhodnotili pravdivost toho co nám říkají. Stále jsme většinově spíše ovčané než občané.
Před 23 lety jsme byli plní naděje. Letošní vzpomínky na 17.listopad provází spíše její opak. Rozčarování, zklamání a pesimismus. Sílí volání po opětovné změně režimu. Opět se domnívám, že platí totéž. Jakákoliv změna režimu nepřinese v zásadě nic lepšího, pokud nezačneme změnu sami od sebe. Bez jistého stupně sebereflexe to těžko půjde.
Osobně u příležitosti výročí 17.listopadu zůstávám optimistou. Tentokrát, ale není opřena o naivitu mládí, jako tehdy, ale o alespoň částečné pochopení zákonitosti a řádu dění. To je ale zase spíše téma na článek při příležitosti jiného významného data. Tímto datem je letošní 21. prosinec, datum známé nejen starověkým Mayům, jako symbolický počátek nového cyklu v dějinách planety a civilizace.
[1] Josef Staněk: Čechy na prahu třetího tisíciletí
