Freud: V drobných věcech spoléhej na rozum, ve velkých věř srdci

Tento týden jsem měla na Pražském jaru opravdu mimořádný zážitek. Pozvánka byla tak trochu pracovní a vzhledem ke své neochotě plánovat víc než je nutné, jsem předem moc nepátrala, na cože to vlastně jdu...

Na místě zjišťuju: Mozart a Beethoven, sólo na klavír Ráchel Skleničková. Hraje Pražská komorní filharmonie, dirigent přivádí sólistku… Koukám na její zvláštní oči a něco se mi nezdá.. Ona je slepá? Se svou marketingovou zatvrzelostí si pomyslím, že by si Pražské jaro mohlo ty srdceryvné příběhy odpustit:)))). Jenže vzápětí se zastydím.
Po pravdě něco tak krásného a něžného jsem už dlouho neslyšela. A pak ten výraz v jejím obličeji!!! Ta koncentrovaná radost z každého tónu, z naslouchaní orchestru, ze hry. Hned mi hlavou probleskne, jak je smutné, že k něčemu takovému se člověk dopracuje jen skrze velké utrpení... Když to zvládne, nevyčítá, nelituje, odevzdá život, nechá ho plynout a zaměří se na to, co ho naplňuje. Úplně a bezvýhradně se zaměří na to, co ho naplňuje.

Vzápětí mne napadá, že všechny ty hrůzy v mém životě nakonec můžou být požehnáním. Stejně jako u ní. Jen je třeba pochopit, že to hlavní je úplně něco jiného, než si zpravidla myslíme.

Je hendikep tragédii? Pro spoustu lidí asi ano.. Kdyby ale Ráchel Skleničková viděla, určitě by nehrála tak výjimečně. Kdyby Ráchel Skleničková viděla, naučila by se už v mládí kontrolovat. Naučila by se, že je riskantní projevovat emoce. Naučila by se, že normální je, nedát se všanc. Jenže ona to nezná, nevidí:).  Po pravdě, hendikepovaní jsme spíš my…
Jaký byl závěr? Hendikepovaní studení Češi tleskali ve stoje a křičeli Bravo. A teď si představte tu radost v jejím obličeji. Tak nevím, obměkčilo se mé zatvrzelé marketingové srdce? Nebo je jen Ráchel dokonalý produkt?:)