Český problém šátkový

Minulý týden vyvolal diskusi případ dvou studentek a dvou zakázaných šátků. Bude se patrně řešit u ombudsmana a - jak bylo psáno na idnes.cz - právníci zvažují též antidiskriminační žalobu. Pokusím se následujícím textem dokázat, že o žádnou diskriminaci nejde.

Ivanka Kohoutová, ředitelka jedné pražské střední školy, zakázala dvěma studentkám nosit muslimský šátek. Dvě slečny se s prominutím naprdly a školu raději opustily. Představte si na tomto místě českého fakana, který trvá na nevhodné oděvní součásti, a je-li mu tato vytknuta a později zakázána, s nafouknutými ústy za sebou práskne školními dveřmi. V případě dvou cizinek se nestalo nic méně a nic více. Velmi bizarně na mě působí představa právníků studentek - vychodil jsem za svůj život poměrně dost škol, a nevzpomínám si, že by za některým z mých spolužáků stál zástup advokátů připravených zasáhnout kdykoliv, kdy mu bude domněle zkřížen vlásek. Ani to se ale v tomto případě nestalo. 

Předně je totiž potřeba si uvědomit, že nikdo, tedy ani Vy, milá čtenářko nebo milý čtenáři, ani já, ani Vaše či moje děti, ani potomci Vašeho souseda, ani jakýkoliv cizinec nemá právní nárok studovat na jakékoliv škole v České republice či v zahraničí. K naplnění cíle vystudovat jakoukoliv školu je potřeba minimálně těchto předpokladů: složit přijímací zkoušku nebo vyhovět předem daným kritériím, jež ji v podstatě nahrazují, dále zúčastnit se v předepsané míře výuky, dodržovat školní řád a nakonec složit závěrečnou zkoušku, v případě střední školy tedy patrně maturitu. Dvě cizí studentky zřejmě splnily podmínky k přijetí, pokud bereme za prokázané, že na škole již studovaly, přesněji že byly ke studiu přijaty. Následně již nesplnily nic - odmítaly se zúčastnit tělesné výchovy, která je součástí učebního plánu, aniž od ní byly ze zdravotních důvodů osvobozeny, a soustavně porušovaly školní řád. Ředitelka školy měla plné právo je ze studia vyloučit (to s ohledem na věty následující zdůrazňuji). Nakonec, jak víme, to neudělala - studentky uraženě odešly samy. Čili - shrňme si to - nelze ani v náznaku hovořit o tom, že byly ze školy vyhozeny, neboť akt odchodu učinily dnes již bývalé studentky z vlastní vůle, když si srovnaly vlastní priority. Což je z jistého úhlu pohledu vlastně v pořádku a není tedy co řešit. 

Nemohu si odpustit otázku, zda jejich cílem bylo opravdu v České republice studovat a hlavně vystudovat. Jejich zapsání na školu mohlo (neříkám, že muselo) být účelové, neboť průměrně inteligentního rodiče potenciálního středoškoláka musí předem napadnout, že tu bude něco v rozporu. Hlavním cílem mohlo být především rozvíření hladiny a upozornění na to, jak jsou v naší zemi ti nebozí muslimové diskriminováni. Hovoří-li tedy jedna ze studentek o tom, že má své náboženství, nechť si jej klidně má. Hovoří-li ale o tom, že má svá práva, hluboce se mýlí. Žádný zákon ani žádná mezinárodní úmluva jí nezakládá právní nárok studovat na pražské zdrávce. Jinými slovy řečeno - mohlo jít o cílenou provokaci. Stejně tak lze výše zmíněné právníky považovat za předem připravený tým, který čeká na nasazení v předem připravených pozicích. A ombudsman už se s ním v multikultitolerantním rámci nějak sveze, že. Nelze přehlédnout ani teoretický hojně uváděný příklad, jak by v muslimské zemi ředitel školy reagoval na studentku z Evropy, která by na vyučování docházela v tričku a minisukni. Existují země, kde by něco podobného nepřežila. Tak vypadá onen mírumilovný islám, kterým se jeho vyznavači tak často ohánějí. V médiích jsou propírány jen ojedinělé činy náboženských fanatiků. Dobrá, i když s přimhouřením všeho, co schopen přimhouřit jsem, připustím, že teroristické útoky a vraždy ze cti jsou ojedinělé, kde jsou tedy zástupy mírumilovných muslimů, protestujících proti těmto činům?

Už ve starověku platilo "jsi-li v Římě, buď Římanem". Pro nás by z toho mělo plynout následující: Je nám lhostejno, jsi-li žid, katolík, protestant či muslim. Chceš-li tu žít, studovat, pracovat a vychovat své děti, a budeš-li u toho dodržovat naše zvyky a zákony, prosím, zde jsou dveře. Nechceš-li nebo nemůžeš-li toto splnit, prosím, tamhle jsou dveře. Místo toho se zatím v našich krajích zkoumá, zda nejsou muslimové kráceni na svých právech, není-li jim umožněno se x-krát denně modlit (a to i v práci, kde se podle našich zvyklostí má především pracovat), nebo se vedou diskuse o tom, zda v některém městě má či nemá stát mešita. Neinformován bych si možná řekl, prosím, ať si tu mešita klidně stojí. Jenže je tu zásadní argument proti: zkuste postavit kostel v ortodoxní muslimské zemi... 

Dvě bývalé studentky jsou pouhou kapkou v moři. Ale každé moře se skládá právě z těch miliard kapek, a nepřiznáme-li si, že žádné schopné multikulti existovat nemůže, bude za chvíli to naše moře otrávené. Patří k základní výbavě návštěvníka, že ctí zvyky svých hostitelů. Nebudete se na návštěvě striktně dožadovat oběda ve dvanáct, jsou-li vaši hostitelé zvyklí obědvat v půl jedné. Jinak jste návštěvníkem neomaleným a hrozí, že podruhé už vás nepozvou. A stejně tak se to má i při návštěvě cizí země. V našich turistických průvodcích se dočtete, čeho se při návštěvě té či oné země vyvarovat. To je v pořádku. Muslimové v Evropě si zatím lámou hlavu s tím, čeho se nevzdat, případně jak si to vynutit. A to už je za hranou. Náš rozhled je zatím širší než vyříznutý obdélník v oděvu žen, ale neřekne-li naše kultura včas hlasité "dost", krutě si ten svůj pseudohumanismus odskáče.