První slova o možné výpravě Avií do Jižní Ameriky padla při výpravě Avií někde v Norsku. YEES... ozvalo se mi v mozku. Jižní Amerika, to prostě chceš. Ovšem mozek hned vzápětí šrotoval dál. Jak tam dostaneme tu naši Amálku?
Od roku 2013 jsme už s Amálkou projeli kousíček světa, ale vždy to bylo „suchým kolem“, pouze krátké vzdálenosti na trajektech, Gibraltarský průliv, Finský záliv, Öresund nebo fjordy v Norsku. Jsem suchozemská krysa, před rokem jsem o námořní přepravě nevěděl vůbec nic. Nyní, když už je Amálka naloděna a putuje přes oceán, tak já... o té přepravě pořád nevím nic. Ale dost lidí se mě ptá, jak se dá takové velké auto přepravit za oceán, tak popíšu, jak to probíhalo (a stále probíhá) v případě naší výpravy Aviou - Amerikou.
Samozřejmě jsem sledoval výpravy jako třeba Danovy trabanty nebo Big Trip Ládi a Káči, kteří se o svá auta doslova bili v jihoamerických přístavech. Tak to bude ještě sranda, říkal jsem si, ale jdeme do toho, kdybych furt hledal samé ale, nikam bychom nevyrazili. Přes Jacka, našeho druhého řidiče, který svého času vozil kamiónem i námořní kontejnery, jsme začali komunikovat s pár spedičními společnostmi. Ouha – vyvstal první problém, kontejnerem to asi nepůjde, Amálka je příliš velká, přesněji řečeno příliš vysoká. Na délku a s odřenými zrcátky by se tam na šířku vešla. Existují prý ještě nějaké speciální kontejnery, kterými by to prý možná šlo, ale jejich cena se pohybovala v dost astronomických částkách. Avšak v komunikaci poprvé padl termín ro-ro přeprava.
Na jaře jsme s Amálkou vyrazili na super akci – Overland – festival autonomádov do jednoho kempu poblíž Žiliny, kde jsme potkali pár, jejichž cestu si můžete vygooglit pod názvem Cruising Nomads. Již nějaký ten pátek cestují po světě s poměrně abundantním vozidlem a přepravovali jej z Asie přes Pacifik do Ameriky. A právě od nich jsme se dozvěděli to hlavní – osobní zkušenosti s ro-ro přepravou. Ro-ro znamená doslova najet a sjet – roll on – roll off. Jsou to velké dopravní lodě, které částečně také vozí kontejnery, ale mají i „trajektovou“ část a fungují tedy jako takové zaoceánské trajekty.
Kruťáci si to mohou zařizovat všecko sami, přímo přes přepravní společnost, v Evropě ro-ro přepravu provozuje asi jenom Grimaldi. My využili opět rady a kontaktovali SeaBridge, společnost, která se přímo zaměřuje na zprostředkování ro-ro přepravy plechových miláčků do zemí za velkou louží. Asi ze mě byli chudáci trošku nešťastní, když jsem je zasypával dotazy, jak to bude probíhat, co všecko můžeme v autě přepravovat apod. Dvě paní, Uschi a Sandra, si mě mezi sebou přehazovaly jak horký brambor, když už jedna byla unavená z odpovídání na mé všetečné otázky. Takže krom důležitých informací, jako podrobného popisu přístavních procedur v Antverpách i Montevideu, kontaktů na providery, jsme se dozvěděli i velice důležité věci, jako třeba že každý den se miliony lidí po světě přepravují letadly a normálně si s sebou vozí zavazadla, nebo že není možné v autě přepravovat drugs (these include drugs).
Takže ač je ro-ro přeprava primárně zaměřena na přepravu nových aut z výroby, můžete přepravovat i ojetiny. Dokonce můžete ve svých autech přepravovat i nějaké věci – avšak při inspekci musí auto vypadat na první pohled zcela prázdné. Věci tedy schované ve skříních, kufru a tak. Ovšem nikdo vám za tyto věci neručí, nemůžete si je ani pojistit. Naše pojistka spočívá v dvou přišroubovaných fošnách a zamčených dveřích do obytného prostoru. Tož doufáme, že se se svými věcmi v Montevideu shledáme. Vykradených aut při ro-ro přepravě je hlášen opravdu jen nicotný zlomek.
Poté co se nám dost narychlo a napodruhé povedlo obhájit STK, vyrazili jsme v neděli 27. listopadu z Opavy směr belgické Antverpy. Cesta přes Německo byla dlouhá a únavná... každopádně jsme dorazili do Antverp, dali autu řádnou očistu a vyrazili najít Euro Terminal Kaai 1333. Podle informací by to zde mělo trvat max. 2-3 hoďky, papírování, inspekce a tak. Na přepážkách jsme působili trošku zoufale, mezi všemi těmi profíky kamioňáky, ale zvládli jsme vyplnit formulář, přidat referenční číslo, které nám předem zaslal provider. Dostanete papír a šňůrku – prý na ni dejte klíče od kabiny, zapalování a jeďte k bráně č. 4 nebo 3, oni už vás tam navedou.
Za bránu pustili jen Honzu, protože, jak opakoval pán u závory, jen jeden, majitel-řidič může, ostatní musí zůstat před branou. Na mé námitky, že řidič neumí anglicky, mi bylo odpovězeno, tak to tam odřiďte vy. To jsem kontroval, že to zase neumím já. Prostě jako Pat a Mat. Týpek u závory pak teda, že ok, má jet řidič, prý nebude vadit, že neumí anglicky. Hmm, tak to bude zajímavá inspekce vozidla, říkal jsem si. Honza obkroužil parkoviště, zaparkoval, kde mu řekli, a než jsem se stačil vrátit z toalety, Honza už vycházel z přístavní brány. Přístavní pracovník prý jen nalepil na vozidlo nálepku a řekl finish. Tak teda finiš. Prostě to celé od příjezdu do přístavu trvalo asi půl hodiny, inspekce na odjezdu vlastně ani neproběhla.
O pár dní později jsme si ověřili, že auto bylo naloděno a loď Grande Buenos Aires vyrazila na svou pouť přes oceán. Lodě dle jejich jmen můžete na internetu "trackovat" stejně jako poštovní zásilky, já na tom posledních 14 dní docela ujíždím. V době uveřejnění tohoto článku již loď i s naší Amálkou vyplula ze západoafrického Dakaru. Je mi jasné, že hned první otázky v diskusi by byly: „A kolik to stálo?“ Takže to prozradím, freight rate (něco jako sazba za nákladní dopravu) pro tak velké a těžké (5 tun) auto, jako je naše Amálka, včetně poplatků za přístav, vydání dokumentace a provize zprostředkovateli dělá bezmála 79 tis. Kč. Optimistický scénář dalších nákladů v Montevideu vychází nyní na 25 tis. Kč a snad jen dva-tři dny... a já su nezdolný optimista. Uvidíme jestli budu i po Montevideu.
Loučíme se s námořnickým AHÓJ – členové výpravy 8.1. odlétají do Montevidea, kde se setkáme s naší Amálkou. Tedy druhý díl Yo, Ho, Ho čekejte tady na Blogu někdy v půli ledna. Kdo chce mít informace rychle a z první ruky, tak šup, klik na odebírání informací z FB stránek AVIOU.
Za výpravu AVIOU
Vojta Wertich
