Tentokrát se vydáte na cestu jen s Avokádem, který Vás zavede až na horu Chimborazo, jejíž vrchol je díky zploštění země nejvzdálenějším bodem od jejího středu.
30. BŘEZNA 2017
Dopoledne si dělám nákup jídla na výstup v nedalekém obchoďáku. V jedenáct máme sraz s průvodcem. Přijíždí i se svým kamarádem řidičem. Jedeme hodinu a půl ke vjezdu do národního parku, kde se zapisujeme do knihy. Vstup se neplatí. Poté pokračujeme po rozbité cestě nahoru k rifugiu Carrell ve výšce 4.800 m.n.m. To je krásně zrekonstruované. Venku vydatně sněží, takže myšlenky na spaní ve stanu nás docela rychle přecházejí.
Vevnitř v rifugiu je útulno. V ceně 30 dolarů je i večeře a snídaně. Jen nás dost překvapuje, že za ubytování musíme platit i našemu průvodci, původně jsme rozuměli, že toto je již v jeho ceně. Odpoledne není moc co dělat. Kecáme s Němkou, která dnes se svým průvodcem došla až na vrchol Chimboraza. Vypadá naprosto zničeně, ale je spokojená. Ještě si dáváme krátkou aklimatizační procházku k hornímu rifugiu Whymper, které je o 200 metrů výše. Prodávají tu čaj, ale přespávat se tu zatím nedá.
V pět dostáváme opravdu velice chutnou večeři a jdeme zkusit usnout, nahoru se totiž vyráží v jedenáct večer. Spánku se nám samozřejmě nakonec moc nedostane a v deset už pípá budík. V potemnělé a opuštěné společenské místnosti si se správcem chaty dáváme maté z koky a pár suchých housek. Poté oblékáme několik vrstev funkčního oblečení, sedák, přilbu s čelovkou, obouváme řádně naimpregnované boty, na batoh věšíme mačky a cepíny a vyrážíme do chladné noci. Venku lehce poprchává.
31. BŘEZNA 2017
Po půlnoci přicházíme k hornímu rifugiu Whymper ve výšce necelých 5.000 m.n.m. Sněží pořád víc a víc a náš průvodce dost strašidelně kašle. Nevypadá v moc dobré kondici. Nad rifugiem začíná sněhové pole. Nasazujeme mačky, navazujeme se na lano a pomalu stoupáme vánicí nahoru. František je ve skvělé formě, ale já se necítím nejlépe. Chvíli přemýšlím, že to otočím, abych případně nahoře úplně nezkolaboval a nezkazil Františkovi výstup na vrchol. Ten mě ale povzbuzuje, že to dám, a navíc už se vrátit není možné. Průvodce by mě samotného nepustil.
Po další hodině chůze chytám překvapivě druhý dech. V 5.500 m.n.m. už je mi vyloženě dobře a těším se na vrchol. Nejhůř z nás tří vypadá průvodce, který stále kašle a jde hodně pomalu. V 5.800 m.n.m. průvodce vyhrabává lavinovou sondu. Svah je hodně nahnutý, určitě přes 45 stupňů. Vrchní zmrzlá vrstva sněhu má asi 20 centimetrů a pod ním je jemná krupice. Nedá se změřit její hloubka, jelikož ani náš nejdelší cepín nedosáhne až na zem. Průvodce navrhuje, abychom se obrátili. My s Františkem chceme pokračovat, takže se jde dál. Stále sledujeme stopy Němky a jejího průvodce, kteří zde šli včera.
V 5.900 m.n.m. průvodce kope další sondu. Sníh vypadá opět stejně a navíc opravdu vydatně chumelí. Průvodce nekompromisně velí, že se vracíme. Ve čtyři ráno tak zahajujeme sestup dolů. Nezdá se nám, že by se sníh nějak uvolňoval, ale je samozřejmě otázka, jak by vypadala situace po východu slunce. Obzvlášť, když vzhledem k chumelenici je teplota jen lehce pod nulou.
Rozednívá se v šest, kdy už jsme skoro u horního rifugia. Děláme si pár fotek a poté už se vracíme na naší chatu. Dáváme si krátkého šlofíka a poté dostáváme luxusní snídani. Mě je dost blbě z vyčerpání, takže ji ani nezvládnu sníst. V devět nás vyzvedává taxík a my jedeme zpět do Riobamby. Venku leje jako z konve. Před hotelem zkoušíme průvodce přemluvit na slevu, ale je nekompromisní. Výstup na vrchol nebyl garantovaný, takže platíme celých 220 dolarů a jdeme do stejného hotelu, kde jsme byli předevčírem. Odpoledne skoro celé prospíme nebo prosedíme v internetové kavárně.
Zapsal Avokádo
