Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Aviou Amerikou 2017 - První dny v Bolívii

V dalším dílu Jackova a Avokádoa blogu se dočtete o překonávání výškových rekordů i výškové nemoci, o dechberoucí fauně, flóře a neustále se měnící krajině. A nakonec nás ve městě Uyuni čeká milá návštěva další české cestovatelky.

  Hranici do Bolívie překonáváme na nejjižnějším bodě celé země. Po pár kilometrech od Chilské kontroly přijíždíme k budce, ve které se vybírá vstupné do národního parku Eduardo Avaora.Fouká tu velmi silný vítr a poryvy a občas i víry s námi dokáží slušně zamávat. Ti šťastnější se stačí před těmito rozmary přírody schovat. Ti méně šťastnější jsou masírováni létajícím pískem a kamením. Místní úředník není moc příjemný, ale aspoň dělá, co má. Jen se diví, s čím se to do té pustiny ženeme. Zatím jsme tu potkali jen terénní auta s náhonem na všechny kola. Za 150 bolívarů na osobu (asi 600 Kč) alespoň dostáváme hezké barevné plánky národního parku. V protější restauraci si zkoušíme dát něco k jídlu, ale prý vaří každý den jen do dvou, takže máme smůlu.

Pokračujeme krajinou, která vypadá jako bychom byli na jiné planetě. Dojíždíme k jezeru Lago Verde, kde parkujeme u opuštěných termálních pramenů. Jsme v nadmořské výšce 4.300 m.n.m., venku fouká ledový vítr a všem je dost špatně. S Františkem se i tak jdeme vykoupat do termálů. Voda není úplně ideálně teplá, takže v ní moc dlouho nevydržím a běžím zpět do Amálky.

Ivča s Luckou připravují suprové rizoto. Po večeři jdeme celkem brzo spát. Všichni ostatní kromě mě se dopují Paralenem, aby se nějak zbavili bolesti hlavy. Já mám tak nějak pocit, že už jsem do sebe během svého života dostal dost jedů, takže nemusím své tělo trápit ještě pain-killerama.

18. ÚNORA 2017

V devět ráno násOkoun probudí s tím, že tu po skále běhají činčily. Jeho tvrzení bohužel nemůžeme potvrdit.Všichni se budí naprosto rozlámaní a nevyspalí. Prakticky nikdo pořádně nespal a všichni běhali celou noc na záchod. Já byl jen dvakrát, ale někteří rekordmani museli i čtyřikrát. Odvodňování, nespavost a bolest hlavy jsou dost nepříjemné symptomy výškové nemoci. Naštěstí zatím nikdo nezvrací, to by už bylo dost zlé.

Po snídani vyrážíme na cestu dále náhorní plošinouskrz pustinu k další celnici. Ne kvůli pasům, ale kvůli tomu, aby bolívijský stát věděl, že nejdeme pěšky, ale že se vezeme Amálkou. Musíme ji zde přihlásit. Ve výšce přes 5000 metrů nad mořem!Krajina je stále zcela neuvěřitelná. Ve vyprahlé poušti se občas objeví jezero, salar nebo stádo lam. Docela by mě zajímalo, co tu ty chudinky žerou.

Pokračujeme kolem Salar de Chalviri směrem k Sol de Manana. Jedeme hodně pomalu. Cesta je v naprosto šíleném stavu a navíc stále stoupáme, takže občas musíme stavět a chladit motor. Odpoledne přijíždíme k vjezdu do dolu, u kterého se nachází bolívijská celní kancelář. Nadmořská výška stoupá k 5.050 m.n.m. a všem se zase dělá pěkně zle. Papíry na auto naštěstí vyřizujeme rychle a pokračujeme z kopce k nedalekému Lago Colorado.

Po cestě vidíme dlouhatánský kaňon táhnoucí se prakticky od horizontu k horizontu. Vede do něj cesta, takže se po ní vydáváme a parkujeme Amálku přímo uprostřed kaňonu, což je nejvzdálenější místo, kam se dá autem dojet. Po zaparkování začíná pršet, takže vaříme a zbytek večera hrajeme Bang!. V jedenáct to vypadá, že se vyčistila obloha, takže si stavím za Amálkou stan, jelikož bych chtěl vyzkoušet udělat noční časosběry. Než ale stihnu stan dostavět a nastavit správně foťák, zase přichází mraky a já se raději vracím spát do Amálky.

 

19. ÚNORA 2017

Zase si docela přispáváme, všichni jsou pořád zničení z nadmořské výšky. I tak se ale shodujeme, že se nám spalo o poznání lépe než předchozí dny. Já jsem dokonce nebyl ani jednou za celou noc na záchodě. Venku je docela hezky, takže si procházíme kaňon, ve kterém žije spoustu roztomilých viskačí. To jsou chlupatá zvířátka vypadající jako činčily. Honza vybaluje drona, takže z našeho kempoviště odjíždíme až v poledne.

 

Pomalu se posouváme pouští směrem k Lago Colorado. Tady by se měla nacházet malá vesnička. K vesničce sice dojíždíme, ale místní obchod je zcela prázdný a „restaurace“ vaří pouze pokud si něco objednáte několik dní dopředu.Paní nám nabídne alespoň  rýži s tuňákem, kterou s díky odmítneme a raději sáhneme do vlastních zásob. Alespoň doplňujeme zásoby pitné vody aabsolvujeme tu poměrně obtížný, necelé dva kilometry dlouhý trek s dvacet metrů vysokým vrškem na konci. Je tu vyhlídka na rudě zbarvené jezero Lago Colorado.Ta nám naprosto vyráží dech. Červená voda, na ní spousty plameňáků a to vše obklopeno měsíční krajinou nad kterou se prohánějí bouřkové mraky. Krajina působí naprosto surrealisticky, nic ani vzdáleně podobného jsem nikdy dříve neviděl.

Po dvou hodinách kochání pokračujeme po cestě kolem jezera na další vyhlídku.Tady je scenérie ještě úchvatnější.Navíc je skvělé, že se dostáváme k plameňákům až úplně na dosah. Také si zde připravujeme pozdní oběd. Mezitím přijíždí tři auta s německými turisty, kteří se všichni dost zajímají o Amálku.

Najedení vyrážíme dál přes pustou krajinu.Jen je problém se rozhodnout kudy. Hlavní cesta označená mužíky je pro Amálku nesjízdná. Zkuste si poslat plně naloženou Avii do nekonečné hromady štěrku.Franta řídí a já ho naviguji. Všude jsou vyjeté koleje od teréňáků, takže není takový problém si najít alternativní cestu.Vněkterých místech má Amálka i tak tendenci se bořit. Okounovi se začínají před očima dělat mžitky. Pláň před námi je posetá dírami od zapadlých aut.Řítíme se po jemném prachu ve vyjetých stopách, když v tom se před námi objevuje pruh písku. František strhává volant do strany, vyjíždí mimo trasu,Špatná volba. Po dvaceti metrechAmálka zaklekává předními koly do jemného prachu. Víme, že to může být pro sedmitunový náklaďák fatální problém. Nejbližší civilizace je stovky kilometrů daleko a okolo jezdící teréňáky by nás z písku těžko vytáhly. Všichni vyskakují ven azačíná vyprošťovací akce. "Můžeme nějak pomoct?" ptají se holky. "Jasně, vemte ešusy a pojďte hrabat!" s úsměvem zavelím a vyprošťovací ešusové komando začne pracovat na plné obrátky. "Ne tak moc!" usměrňuje holky Honza, "potřebujeme se vyhrabat, ne zahrabat!"

Zároveň zkoušíme Amálku kousek vyheverovat, ale hever zajíždí do písku i s fošnou, kterou je podepřen. Po půl hodině hrabání podkládáme kola fošnami, Honza startuje, my tlačíme a Amálce se za praskání fošen daří vyjet ven z písku. Vše nakládáme dovnitř, nicméně do smíchu nám není, protože ze zběžného průzkumu je jasné, že toto pískové pole nebylo zdaleka poslední. František Amálku rozjíždí na plné pecky a všichni  mají za úkol se nacpat na postel za zadní nápravou, aby měla lepší trakci. Zároveň je třeba tímto způsobem odlehčit přední nápravě, která se svými úzkými koly zařezává do terénu jak nůž do másla.

Před námi jsou na cestě tři velké plotny (lavory) z měkkého písku, kterým se chtěl Okoun původně vyhnout. Okoun couvá asi půl kilometru daleko. Uzávěrkou zadní nápravy zablokuje diferenciál, aby zabírala obě kola současně. Šlápne na plyn, jednička, dvojka, pedál plynu na podlaze, černý dým od výfuku a Okoun vyráží na rally "Měkká pláň." Na prvním lavoru se Amálka trochu zhoupne a lehce zpomalí. Na druhém lavoru se Amálka propadá víc a písek létá všude kolem. Amálka ještě stačí vyskočit z lavoru, ale motor znatelně ztrácí na otáčkách. Motor v nízkých otáčkách ztrácí výkon a do třetího lavoru vjíždí Amálka už spíše setrvačností. Máme štěstí v neštěstí. Přední kola stačí ještě vyskočit na pevný podklad za lavorem. Zadní náprava ale zůstane utopená v lavoru.

Ešusové komando opět nastupuje a za chvíli je Amálka opět připravena k vyjetí. Tentokrát to zkusí Honza. Plné otáčky, jednička a lup, Amálka je venku. Honza zastaví a my se chytáme za hlavu. Před námi je další lavor plný jemného písku. Dobrá, klid, jedeme. Další zapadnutí, ešusové komando atd. "Honzo, už nezastavuj, všechno pobereme, my to dojdeme!" hulákáme jeden přes druhého. Honza zastaví po pár stech metrech, kde je podklad pevnější.

Před námi to ale stále nevypadá dobře. Zahajujeme pěší průzkum pláně před námi. Zkusím rýpnout nohou do země. To jsem ještě neviděl. Pod vrchní tenkou tmavou vrstvou, která je trochu soudržná, je silná vrstva čehosi, co připomíná svojí strukturou antiperle. Jsem zvědavý, kam dneska dojedeme. Kluci se rozprchnou po pláni. Schválně se jdu podívat na hlavní cestu, která je necelý kilometr nalevo od nás. Mužíci jsou odtud vidět. Dojdu sem a nevěřím svým očím. I tady je jen mohutná vrstva neujetého štěrku. Tudy fakt ne.

Okoun navrhuje přejet na jinou cestu. Takový pokus už tu byl. Vojta se po delší době vrátí a hlásí: "Pánové, cesta, na které teď jsme, je ta nejlepší ze všech!" "Ostatní cesty jsou rozhrabané a nedají se projet vůbec!"

Už není co řešit, jinudy to nepůjde. A opravdu, byť to vypadá bídně, Amálka už nezapadne. Cesty-necesty se na konci pláně spojí v jednu, která už je dostatečně zpevněná a v rámci místních možností udržovaná.Ve chvíli kdy vítězoslavně zastavujeme na pevné zemi se z pod auta ozývá hrůzostrašné syčení. Jak by ale řekl klasik: „když se něco kazí, tak už se to holt sere všechno“. Ručička ukazatele tlaku v vzduchové soustavě jde na nulu. Amálka se nám asi snaží vykompenzovat dnešní krásný zážitek z Lago Colorado a vystřeluje hadičku ze vzduchové soustavy ovládající diferenciál. Ten jsme na této výpravě použili poprvé a gumové vedení asi není po delší nečinnosti právě v ideálním stavu. Franta s Honzou odkrývají motor a po hodině práce je vše opraveno.

Za tmy vyrážíme prašnou cestou dál,před námi je dlouhé stoupání vzhůru. Už je pozdě večer. Honza raději co nejdříve v kopci najde místo k přespání, než by riskoval noční přejezd přes vzdálené sedlo nebo výškovou nemoc někoho z nás.Amálku odstavujeme vedle silnice a ve výšce 4.500 m.n.m. se rozhodujeme přespat, protože všichni jsou ze dneška pěkně unaveni. Do půlnoci ještě hrajeme Bang! a následně už všichni zaléhají na matrace. Mě se spí zase dost špatně, jelikož se mi z výšky udělal ošklivý opar a celkově mi není moc dobře.

20. ÚNORA 2017

Ráno vstaneme dříve než obvykle, čeká nás dlouhá cestado Uyuni. Silnice v Bolívii povětšinou nejsou asfaltované, takže jedeme rychlostí maximálně 40 km/h. Po poledni přijíždíme do malebné vesničky Villa de Mar, což je po několika stech kilometrech první civilizace, kterou potkáváme. V místním obchůdku doplňujeme zásoby a hledáme restauraci. Nakonec zvoníme u jednoho z domů, kde by údajně měla být restaurace. Paní nás pouští dovnitř a vaří nám devět porcí kuřete(Někdo dostane čtvrtku kuřete, někdo jen to, co se kuřeti kdysi podobalo a někdo to ohlodal) na hořčici s hranolky a rýží.

Za vesnicí stojí paní, která za zvednutí závory vybírá 10 bolivianů. Pokračujeme po prašné cestě a občas zastavujeme a fotíme si všudepřítomné lamy. Odpoledne ještě zastavujeme u obrovského skalního města, které z dálky připomíná anglický Stonehenge, ale tohle je čistě přírodní výtvor.Vysoké věže jsou snem pro jakéhokoliv lezce. Samozřejmě si hned zkoušíme na některé vylézt. Při výhledu z dvacetimetrové výšky se mi trošku třesou kolena, ale nakonec zvládám vylézt prakticky to samé co František.

Večer přichází dost silná bouřka, která podmáčí silnice.Amálka začne na blátě tancovat a Honza má plné ruce prácedržet auto na silnici. Ještě nás k tomu předjíždí prázdný kamion, kterého jsme minuli, když ho traktor tahal z příkopu. Hlavní cesta před námi se mu nezdá a raději odbočuje kamsi dolů do údolí. Za chvíli na něj shlížíme shůry. Zřejmě to tu sice zná, ale cesta před ním se změnila v rozbouřenou řeku. Musí couvat, a ještě k tomu v blátě. Jako kamioňák mu fandím, i když je to magor.

Nejnáročnější jsou výjezdy do kopce, protože motor opět trošku vaří a s nefungujícími dálkovými světly není kolem nic moc vidět.Po deseti minutách nás zase předjíždí ten samý kamion. Samozřejmě mu kola podkluzují a jede smykem, naštěstí ho to táhne od Amálky. Přejedeme sedlo a sjíždíme z kopce dolů. Pod kopcem je vesnička a ve vesničce benzinová pumpička. Naděje holek na základní hygienu. Smůla, není tu ani záchod, natož sprcha. Už se setmělo a Honza jede dál a dál.

V deset večer za úplné tmy sjíždíme z hlavní silnice a podle buzoly jedeme přes poušť směrem ke slavnému pohřebišti vlaků. Po půl hodině se před námi ze tmy vynořuje první zrezavělá lokomotiva. Parkujeme vedle ní. Lokomotiva se tyčí proti hvězdné obloze jako pomník minulých dob, kdy stroje poháněla jen vodní pára. Amálka vedle ní působí jako výkvět poslední techniky. S Klárou jdeme fotit ostatní odstavené mašinky. Obloha je naprosto úžasná a my se stativy mezi vláčky pobíháme až pozdě do noci.

 

21. ÚNORA 2017

Tentokrát všichni dobrovolně vstáváme celkem brzo, abychom si stihli vyfotit hřbitov vlaků ve světle vycházejícího slunce. Místo má neskutečnou atmosféru a takto brzo zde navíc nejsou žádní turisté, což je super.Srdce vláčkaře plesá a zároveň pláče nad každým torzem stroje, který kdysi dokázal tahat stovky tun nákladu přes andské průsmyky. Smutný osud parních lokomotiv. Co šlo odmontovat, je pryč. Z lokomotiv zbyly jen skelety, někdy ani to ne. Našim fotografům se ale podaří nafotit snímky, na kterých téměř nejde poznat, že se jedná o vraky a alespoň na fotce mají lokomotivy zpět svoji duši, stačí jen zatopit, zahoukat a rozjet se vstříc dálavám. Jen je docela škoda, že většina lokomotiv už je ošklivě pomalována od sprayerů. Holt turismus si vybírá svoji daň. Když tu byli trabanti před čtyřmi lety, ještě na vlacích žádné graffiti nebylo. Docela chápu ceduli, kterou zde zřejmě umístili místní a na které stojí „tourist is terrorist“.

V deset už najíždí teréňáky místních cestovních agentur, takže my se vracíme k Amálce a vyrážíme. Nejprve si natáčíme několik průjezdů skrz hřbitov a následně jedeme do nedalekého Uyuni.Mají tu veřejné sprchy i prádelnu. Po dlouhé době se budu cítit jako civilizovaný člověk.  Parkujeme v centru města a dáváme si rozchod.

S Ivčou a Luckou jdeme hledat sprchy. Jak Ivča uvidí ceduli hostel, už běží zazvonit na zvonek s červeným tlačítkem. Jenže to nemá dělat. Zvonek visí volně na drátech a zezadu chybí kryt. Tak se stane, že Ivča do stane ránu od elektřiny a Ivča skočí na ulici, kde naštěstí zrovna nic nejede. Ivča třepe rukou a mluví dvakrát rychleji, než je u ní obvyklé. Hoteliérka vyleze, Ivča jí vynadá, ať si to kouká spravit a jdeme dál. Cestou koupíme fošnu pro případné další vyprošťování a nakonec najdeme i hostel, kde se můžeme bezpečně osprchovat. Ivča se postupně uklidňuje a rychlost řeči se dostává do normálních mezí.

Na náměstí na tržnici si dáme pořádný oběd za mrzký peníz u jedné paní s kárkou plnou hrnců s jídlem.

Já nejprve vyrážím s Honzou, Vendy, Klárou a Frantou do nedalekého hostelu, kde si dáváme sprchu. Následně kupujeme simky do telefonů a jdeme hodit oblečení do prádelny. Vyprání stojí 20 bolivianů za kilo, což je docela dost. Alespoň že hotovo bude už v šest večer. Následně se vracíme k Amálce, kde potkáváme Ivču, Ta objevila, že v nedalekém stánku má paní super nudle za deset bolivianů (cca 35 korun). Pěkně se tak všichni nacpeme.

V půl třetí máme sraz s Dominikou, která jede Jižní AmerikuzKolumbie do Argentinyna malinkaté motorce (jednoválcová čtyřtaktní padesátka zoomer) a už měsíc je kvůli břišnímu tyfu v Uyuni. Prý už je jí dobře ai vypadá zdravě, usmívá se a dává nám cenné rady, například kudy a jak najet na zdejší salar. Holky si i tak chystají rehydratační kapačky a těší se, jak se o Dominiku postarají. Nakonec to ale vážně není nutné, protože Dominika vážně vypadá zcela v pořádku. Ukazuje nám, kde je ve městě pošta. Rovnou jí pomáháme odeslat třicet pohledů. Jestli se někdo z Dominiky fanoušků těšil, že si z DNA ze známek Dominiku naklonuje, asi bude nepříjemně překvapen. Většinu známek jsem nalíznul já. Následně se vydáváme do centra města na nákupy.

Večer vezeme Dominiku k jejímu hotelu.Tady nám představí svůj stroj nebo lépe řečeno svůj strojek. Má náš obdiv a my zase její. S něčím takovým přejíždět Jižní Ameriku? To mě potěš! Její skútr má po týdnech stání naprosto vybité baterie. Má poměrně moderní stroj, který se nedá roztlačit. Amálka pomůže, stačí propojit baterie kabely a skútr už přede. Jen to trvá déle, než jsem čekal, což donutí naše holky odejít kamsi do města. Nicméně přicházejí akorát, když jsme připravení k odjezdu. Atmosféra v týmu se dá krájet.

 

Za tmy se stavujeme na benzínce doplnit naftu do nádrží a poté jedeme na okraj slavného Salaru de Uyuni, největšího solného jezera na světě. Kempujeme vedle příjezdové cesty.Zatímco stavím stan, uvnitř Amálky probíhá živá diskuze. Kuba chce pročistit vzduch. Padne pár slov, pár loků rumu a Kubovy whiskey. Od Lucky se potom dozvím, že bylo třeba "upustit ventily" za drobná příkoří, která jsme holkám činili během uplynulých dnů.

Potom zkouším dělat nějaké časosběry noční oblohy a o půlnoci jdeme všichni spát.

Sepsali Jack a Avokádo  

Autor: Vojtěch Wertich | pondělí 6.8.2018 17:11 | karma článku: 12,63 | přečteno: 389x
  • Další články autora

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Pohyblivé obrázky díl 2.

V roce 2017 jsme se vydali s partou 9 lidí obytnou Avií z roku 1974 na cestu po Jižní Americe. Po dvou letech máte možnost si s námi na tuto cestu zavzpomínat a podívat se do různých koutů Jižní Ameriky nejen z kabiny naší Amálky.

13.2.2019 v 21:35 | Karma: 8,54 | Přečteno: 314x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou - Seriál je na světě!

Už jsou to dva roky, co jsme se s Amálkou vydali po Jižní Americe. A konečně už se začínají rodit i vzpomínky v podobě pohyblivých obrázků.

7.2.2019 v 17:41 | Karma: 10,03 | Přečteno: 327x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Jackova skupina poznává Kolumbii II

Spolu s Jackem a jeho pětičlennou posádkou osobního vozu se podíváte po krásách Kolumbie. Tentokrát bohužel bez fotodokumentace, jen s barvitým líčením.

30.10.2018 v 10:00 | Karma: 12,56 | Přečteno: 247x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Avokádo poznává Kolumbii

Tentokrát se po krásách Kolumbie vydáte už jen se samotným Avokádem, který Vám ukáže krásu hlavního města Bogoty.

25.10.2018 v 10:00 | Karma: 11,84 | Přečteno: 236x | Diskuse| Cestování

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Jackova skupina poznává Kolumbii I

Spolu s Jackem a jeho pětičlennou posádkou osobního vozu se podíváte po krásách Kolumbie. Tentokrát bohužel bez fotodokumentace, jen s barvitým líčením.

23.10.2018 v 10:00 | Karma: 10,20 | Přečteno: 201x | Diskuse| Cestování
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Starostové nesouhlasí s plánem na další rušení pošt, testy chtějí překazit

14. června 2024

Premium Česká pošta začala na venkově testovat, nakolik zvládne klasické poštovní pobočky nahradit Mobilní...

Začíná nová éra válčení. Na Ukrajině proběhla první bitva robotů na světě

14. června 2024

Premium Historie si možná bude pamatovat, že jedna z prvních bitev mezi roboty se odehrála na Ukrajině...

Kazaň a Helena. Ruská a americká jaderná ponorka se přiblížily na dohled

13. června 2024  22:12

Na Kubě, kam tento týden dorazily ruské bojové lodě, se nachází i americká jaderná ponorka USS...

„Jako impérium si musíme podrobit barbary.“ Ruský moderátor rozzuřil Číňany

13. června 2024  22:11

Ruský propagandistický moderátor Sergej Mardan silně pobouřil čínské uživatele sociálních...

  • Počet článků 37
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 433x
To takhle zavřete devět lidí do obytné Avie, která už má čtyři křížky na krku a vyrazíte na dva měsíce do Mongolska a Ruska... přežijete to a zjistíte, že se vám to fakt líbilo. Tak neleníte a plánujete dál. Další výpravy, další devítičlenné posádky a další země. Maroko, Západní Sahara, Skandinávie, Pobaltí, Balkán...A nakonec největší výprava do Jižní Ameriky.

Proč Avie? No, vleze se tam těch devět lidí. A nacpete tam věci, které by se vám jinak nechtěly tahat na zádech, jako třeba nafukovací čluny na sjíždění mongolských řek, skialpové lyže na sjíždění hor v Atlasu anebo dostatečnou zásobu piva, když razíte do "prohibičního" Norska. A to, že Avie jsou původem docela silné náklaďáky, které slušně zvládají i terén a zároveň jsou dostatečně "primitivní", aby je každý automechanik na světě dokázal opravit, je bonus, který oceníte. Tak si tady můžete přečíst, co všecko se dá zažít, když cestuje tou AVIOU.

Seznam rubrik