Aviou Amerikou 2017 - Potosí

V dalším díle deníku Jacka a Avokáda se podíváme do hornického města Potosí a hlavně do přilehlých dolů v hoře Cerro Rico, kde se poučíme o středověkém (a stále funkčním) způsobu těžby stříbra a barevných kovů.

26. ÚNORA 2017

Po snídani vyrážíme do nedalekého Potosí. To je asi nejvýznamnější bolívijské město postavené na úpatí vysoké hory, ze které se už několik století těží veškeré možné minerály včetně stříbra, mědi či cínu. Díky neskutečnému nerostnému bohatství bylo Potosí v 16. století dokonce největším městem v obou Amerikách. Těžba v dnešní době probíhá stále prakticky středověkým způsobem, ale i tak je město bolívijskou výkladní skříní s krásně osvětlenými ulicemi a spoustou nádherných kostelů a dalších budov.

S Amálkou vjíždíme až do samotného historického centra.Honza se za volantem maximálně soustředí. Cesta do centra vede do prudkého kopce, tady se Amálka nesmí zastavit, jinak se nerozjede. Navíc se musí jet přes semafory, které naštěstí ukazují, za jak dlouho se rozsvítí zelené světlo. Úzkými uličkami se propleteme až na parkoviště, které je jen pár minut chůze od hlavního náměstí.

Na tom rovněž probíhá karneval, stejně jako v celé Bolívii. Všude pobíhají děti a stříkají po sobě bílé i barevné pěnové spreje. My si dáváme rozchod. Já si nejprve s Honzou, Vendy, Klárou a Vojtou dávám výbornou housku s vepřovým masem u pouličního stánku. Poté sledujeme hlavní karnevalový rej procházející náměstím. Protože už nás nebaví, jak na nás všechny místní děti stříkají pěnu, nakupujeme si zásobu sprejů a zahajujeme slušnou ofensivu. Po skončení hlavního průvodu si procházíme historické centrum včetně úžasného tržiště. Později odpoledne se stavujeme v hornické kanceláři „Big Deal“, která organizuje výlety do dolů. Průvodci jsou současní nebo bývalí horníci a peníze tak zůstávají v komunitě. Týpek v kanceláři nám dává docela dobrou slevu a ještě nám nabízí, že s námi večer po práci zajde na drink.

V pět jdeme zpět k Amálce. Ivča s Luckou a Jackem už jsou ubytováni v nedalekém hostelu. Jdu se za nimi podívat. Hostel vypadá suprově, má wifi, krásné postele a horkou sprchu. Ubytuji se také. Teplá sprcha a záchod po ránu na dosah mi za 40 bolivianů určitě stojí. V sedm se jdeme s Klárou podívat do nedalekého kostela na bohoslužbu. Kostel je skoro plný a místo varhan se hraje na kytary. Mši vede asi 80 letý farář, ale i tak je to slušný odvaz.

Poté už míříme k hornické kanceláři. Wilson, což je náš průvodce, akorát zavírá a bere nás do nedaleké vývařovny na večeři. Je tu úplně narváno. Vydatný vývar stojí stejně jako hovězí plátek s rýží 7 bolivianů a obě jídla jsou naprosto skvělá. Dál pokračujeme do nejhorší místní hornické nálevny, tzv. La Casa de la Limonada. Zde se nechlastá pivo, ale „limonáda“, což je líh zředěný s citronovým džusem. Litrový džbán tohoto teplého dvacetiprocentního nápoje stojí dvacet bolivianů a jako starter nás zvládá docela slušně zmazat. Když vycházíme z tohoto pajzlu, ještě za námi vybíhá hospodský, že Vendy vypadl z kapsy pas. Wilson to komentuje tak, že tohle by se nám v Peru ani v Chile určitě nestalo. Bolivijci jsou fakt zlatí.

Pokračujeme na protější diskotéku, kde mají místní pivo. To objednáváme po litrových lahvích. Po desáté přichází Ivča s Luckou a všichni jdeme tancovat na parket. Párty se díky nám slušně rozjíždí a DJ do mikrofonu neustále křičí „Republica Checa“. Původně jsme měli z karnevalu trošku obavy, jelikož nás někteří místní varovali před násilnostmi, ale celý večer si připadáme v naprostém bezpečí a všemi vítaní. Nikdo na nás nevrhá jediný křivý pohled. Možná je to ale tím, že jsme s Wilsonem, kterého všichni místní zřejmě znají.

Před půlnocí jsem na hostelu a rovnou hážu šipku do postele.

27. ÚNORA 2017

Ráno se budím překvapivě se slušnou kocovinou. Pití v nadmořské výšce přes 4 kilometry má zřejmě svoje specifika. Jsem docela rád, že nespím v Amálce a nemusím teď urychleně hledat otevřené záchody, nebo se snažit někde vetřít na záchody do hotelu. Paní domácí nám dává k snídani dvě housky s marmeládou a po osmé už jsme za rohem u Amálky. Přesně dle domluvy, tedy ve čtvrt na devět, přichází Wilson. Na to, jak byl včera na kaši, vypadá čerstvěji než my všichni.

Nejprve nás naviguje i s Amálkou na „hornický trh“. Zde nakupují horníci před tím, než jdou do dolů. Mají tu naprosto vše od kokových listů a lamích embryí, přes vydatné snídaně až po dynamit. Wilson nám radí nakoupit nějakou koku a dynamit jako dar pro horníky, které v dolu potkáme. Celkem velký váleček dynamitu i s rozbuškou stojí 25 bolivianů a může si ho koupit naprosto každý včetně malých dětí. Wilson nám tvrdí, že svůj první dynamit koupil a odpálil v devíti letech, kdy začal fárat. Dáváme si ještě velikánskou hornickou snídani, chvíli fotíme a poté už jedeme do skladiště hornické firmy.

Zde necháváme Amálku, fasujeme hornické overaly, gumovky, čelovky a hornickým autobusem jedeme směrem k dolům. Jako první zastavujeme v malé provozovně zpracovávající vytěženou rudu. Všude jsou nebezpečné chemikálie naházené halabala v plastových barelech. Moc personálu tu není, jelikož dnešek a zítřek jsou vzhledem k probíhajícímu festivalu volné dny.

Po podrobném výkladu se přesouváme ke vstupu do dolu.Nestačím žasnout. Kopec je provrtaný jak ementál a téměř ze všech děr vedou koleje pro těžební vozíky. Naše šachta koleje nemá. Po chvíli vyběhne permoník se stavebním kolečkem plným kamení a vysype ho přes okraj srázu. Pak s kolečkem zase zaběhne do díry.U vstupu do dolu žije několik žen s dětmi. Jedná se o vdovy po hornících, které vstup hlídají. Rozdáváme pár sladkostí a jdeme dovnitř. Stropy jsou místy velice nízké, případně musíme lézt po žebřících.Wilson je výřečný a vypráví jak místní těžba funguje.

Doly zde nevlastní žádná velká společnost, ale jsou provozovány samotnými horníky v rámci společenství (kooperativ). Takových společenství je v Potosí přes stovku. Kdo se chce stát horníkem, přijde do takového společenství a začne pracovat pro některého ze seniorních horníků. Je mu přidělena žíla, na které první rok těží za fixní mzdu 3.000 bolivianů měsíčně (minimální mzda v Bolívii je 1.000 bolivianů). Druhý rok takový nováček stále používá vybavení seniorního horníka, ale jeho odměna je již 50% utržených peněz za vytěženou rudu. Třetí rok musí nováček používat své vybavení, ale patří mu 85% výtěžku. Po třech letech rozhodne rada společenství, zda bude přijat či nikoliv. Pokud je přijat, musí zaplatit 9.000 bolivianů a žílu, na které dosud pracoval, může vytěžit až do konce. Pokud žíla zeslábne a skončí, musí znovu absolvovat celý uvedený proces, aby dostal přidělenu novou.

Potkáváme jednoho horníka s kolečkem. Hlouběji v hoře narážíme na dalšího horníka. Údajně zde těží již 35 let a všichni ho dobře znají. Obě tváře má nacpané kokou a vypadá jako křeček. Dáváme mu darem pár dynamitů. O několik křižovatek dále Wilson konstatuje, že vzhledem ke svátkům zde už asi o moc více horníků nenalezneme. Nicméně zbylý dynamit nám může odpálit na ukázku. Bere rozbušku a s dynamitem zabíhá za roh. Po chvíli se vrací a o čtyři minuty později přichází mohutná exploze. Kdo si nezacpal uši, tak ještě chvíli neslyší na jedno ucho.

Ještě se stavíme u sochy místního bůžka s velkým penisem. Wilson každému z nás popřeje mnoho ženichů či nevěst, dětí a obřadně přitom polévá bůžkův penis 95% lihem, který potom nechá kolovat k degustaci. Je to čistě přírodní líh vyrobený z cukrové třtiny, tudíž i některým chutná. Po obřadu se vymotáváme z dolu. Autobus nás veze zpět do „převlékárny“.Rozloučíme se s Wilsonem a dále již pokračujeme naší Amálkou.

Vojta naviguje a nemá to jednoduché. Navigace chytrého telefonu nás táhne nejužšími uličkami zdejšího slamu. Dál to nejde, Honza musí Amálku otočit. Zpátky to vychází ještě hůř a Amálka dře omítku domů jak levým zrcátkem, tak roletou na pravém boku. Ale to Amálku nezastaví a ta dojede zpátky na širší ulici. Nakonec se nám podaří se dostat až na naše oblíbené parkoviště v centru, ve kterém strávíme odpoledne obědem a nákupy.

Odpoledne opouštíme Potosí. Strávili jsme tu dva dny, ale vzpomínat na něj určitě budeme ještě dlouho.Přes zácpy se prokoušeme ven a stavíme se v termálním venkovním bazénu v Tarapaya. My s Honzou opravujeme další následky slaného dobrodružství. Přestaly nám svítit brzdová světla. Po opravě aspoň narychlo do bazénu také skočím.Po koupačce pokračujeme po silnici číslo jedna dál na sever.Přichází noc a Honza řídí ještě asi tři hodiny, přičemž kličkuje mezi sesuvy a náhodně padlými kameny. Potom ho vystřídá Okoun.

28. ÚNORA 2017

Druhá půlka cesty není vyasfaltovaná, takže v Amálce pěkně nadskakujeme.Okoun se pere s řazením jako každý, kdo s Avií nejezdí denně. Někdy po půlnoci na něj dolehne krize anajede v rychlosti na neoznačený retardér. To mi připomíná můj skok v Argentině, ve městě Bahya Blanca. Vyděšená Ivča navíc musí rozjíždějícího se Okouna upozornit, že má před sebou další retardér, tentokrát označený. Teď už nikdo nespí a do rána ani neusne.

V šest ráno zastavujeme u malé vesničky uprostřed bolívijské divočiny. Do desíti dospáváme a poté si venku vaříme snídani. Ve vesničce zřejmě také probíhají oslavy. Několikrát se za námi zastavují místní a nabízejí nám, abychom se přidali k všeobecnému veselí. My ale máme v plánu pokračovat, takže si jen procházíme vesničku.

Kuba našel bouli na kole, památku po nočním skoku. Po výměně kola jedeme dál, dokud Amálka nezačne v kopci vařit. Po vynucené pauze odmítá Amálka nastartovat. Honza ji musí nastartovat přes zařazenou zpátečku z kopce dolů. Při další zastávce Okoun zjistí, že nás pozlobil vypínač baterie. Asi také následek slaného dobrodružství.Po prašné cestě chodí barevně vystrojení Bolivijci a stopují. Dva stopaře bereme. Pán s paní ve věku kolem 40 let jdou do dvacet kilometrů vzdálené vesnice k příbuzným a vyprávějí nám o místních zvycích.

Odpoledne se zastavujeme v největší vesnici po cestě -Curahuara de Carangas, kde rovněž probíhá fiesta. Opilý konferenciér na pódiu se nás ptá odkud jsme a poté dalších patnáct minut vykřikuje do mikrofonu, že vesnici navštívili přátelé až z daleké České republikyaať koukají všichni slavit. Po nakoupení nezbytných zásob pokračujeme dál k hranicím. Na obzoru se začínají tyčit vysokánské sopky na bolívijsko-chilské hranici.  My máme namířeno dovesničky Sajama pod vyhaslou sopkou Nevado Sajama, která je se svými 6.542 metry nejvyšší horou Bolívie.

ZapsaliJack a Avokádo