Aviou Amerikou 2017 - Posádku za moře

Mužský pohled na výpravu obytnou Avií po Jižní Americe, kerá se uskutečnila v první čtvrtině roku 2017...

Techničtější a věcnější zápisky z cesty po Jižní Americe z pera Jacka a klávesnice Avokáda.

8. ledna 2017

Ráno balím posledních pár drobností do letadla. Marně hledám v paměti, co jsem poslal naší obytnou Avií - Amálkou, která teď pluje lodí. Asi to bude to, co teď nemůžu ve skříni najít. Nu což, malý batoh do letadla mám plný a velký zůstal poloprázdný. Volá mi Klára, že už nemá, kam nacpat infuzní roztoky a další léky. Mám radost, budu vytížený.

Po obědě ještě sbalím pekáč buchet. Tedy jestli se tomu ještě dá říkat buchty. Těsto nechtělo mámě dlouho kynout. Na poslední chvíli si to ale rozmyslelo a začalo se rozhlížet po světě. Mamina v rychlosti vytvořila něco, co když člověk sní, tak má na půl dne vystaráno. Doufám, že to nezní zklamaně, opak je pravdou.

První buchty s povidly začínají vonět. Moc vonět. Máma vytahuje plný pekáč šesti buchet. Za půl hodiny druhý. Sbalil jsem tedy ranec, no ranec nebyl, tak aspoň pikslu s dvanácti buchtami, malý plný batoh, velký poloprázdný batoh a vše naházím do auta.

Naši mě vezou na pardubické nádraží. Rozloučím se a vlezu do žlutého kanclíku. Paní ze mě není vůbec nadšená už od pohledu. Pozdravil jsem, ale to ledy neprolomilo. "Chci jízdenku do Ostravy," povídám. "Máte smůlu, vlak je plný." "Jak to, vždyť mám rezervaci," kontruju a paní začne pracovat. "Vždyť už máte jízdenku koupenou!" odpoví mi rázně. "Aha, to je dobře, že jsem se to od Vás dozvěděl, děkuji a na shledanou!"

Sbírám batohy s buchtami, kterými jsem zarovnal žlutý kanclík a odcházím na žlutý vlak. Jede na čas. Jen vagóny má řazeny obráceně, lokomotivu zapřáhli za konec a ne za začátek vlaku. Běžím s batohy a buchtami a stevardky mi fandí. Dokázal jsem to a za hlasitého funění pročesávám první vagon a hledám Kláru. Koukám, vedle prázdného sedadla sedí něco, co mi jí vzdáleně připomíná. "Nevypadáš dobře!" skládám jí kompliment. "Dík Jacku, to jsem potřebovala." Hned je nám lépe. Klára si do mého poloprázdného velkého batohu nastěhuje svůj kapačkový arzenál. Batoh praská ve švech. Hlady neumřeme.

Z Ostravy-Svinova nás Vojtův brácha odveze na mošnovské letiště. Zbývají dvě hodiny do odletu. Čekáme. Dvě hodiny čekáme. Letadlo ještě neodstartovalo z Bergama.

Před půlnocí k našemu překvapení hlásí, že si můžeme nastoupit.

9.ledna 2017

Pilot se s tím nemaže a dvojskokem přistává v Bergamu. Všichni cestující jsou vzhůru, není třeba nikoho budit. Jsou dvě hodiny ráno a první autobus do centra Milána jede ve čtyři. Lehneme na zem a kdo musí, usne. Dlouho to nevydrží, jedna z cestujících má křeče v břiše a strašně křičí. Ani ne tak bolestí jako hysterií z jednání místního zdravotníka. No, spíše nejednání. Deset minut mu trvalo, než vylezl ze svého brlohu, byť mu v jednom kuse zvonili na zvonek. Když už tedy vylezl a dotlačil zdravotnický vozík k pacientce, ani se na ní nepodíval. Odkráčel a na čtvrt hodiny zmizel. Potom přikráčel zpátky, usoudil, že paní stejně nepomůže a zavolal záchrannou službu. Po další čtvrt hodině se tedy paní dočkala náležité péče a odvozu do nemocnice.

Kolem desáté hodiny se odhodláme dojet autobusem do centra města. Milánské nádraží vypadá stejně, jako v Praze nádraží Masarykovo, jen je poněkud vyšší, širší, má víc kolejí a jezdí sem i rychlovlaky. Strávíme tu dvě hodiny, protože s plným velkým batohem, plným malým batohem a buchtami se do města nikomu nechce. Po dvou hodinách se zvedneme a sedneme do autobusu mířícího na letiště v Linate. Autobus je na naše zavazadla trochu poddimenzovaný, ale řidič si poradí.

Večer odlétáme do Amsterdamu a tady přestupujeme do letadla směr Buenos Aires. V letadle funguje chat, slovo dá slovo a po večeři se naše rozesetá skupina vydá hledat místní bar. Vrchní letuška naší snaze není nakloněná a vyžene nás zpátky si sednout. Po pár řádcích komentujících tuto nespravedlnost vypínám chat a pouštím rádio. Ze zdejšího výběru rádií typu DJ to nakonec vyhraje rádio Classic, kde mi až do rána hrají Antonína Dvořáka.

10.ledna 2017

Kolem osmé přistaneme v Buenos Aires. Vstanu a pro jistotu se přesvědčuji, jestli jsem na sedačce nenechal svůj zadek. Vedle sedící starší pár mi anglicky povídá, že jsem moc krásně spal. No asi se moc nevyspali, byl tu hluk.

Po necelých třech hodinách nastoupíme do letadla do Montevidea, kam dorazíme za půl hodiny. Do autobusu nastupujeme s Luckou jako poslední. Řidič nemá drobné. Za jízdy vyžebrám od Ivči deset pesos. Na křižovatce je červená a já dokončím transakci i za Lucku. Řidič se mě ptá, jestli vím, kde vystoupit. "Jasně, Vojta má zapnutou navigaci," odpovím mu, aniž bych se nějak snažil konverzovat španělsky.

Dorazíme do hostelu, kde máme mít rezervované ubytování. Nemáme, ale nakonec se sem vlezeme. Na první pohled nic moc, ale pak si říkám, že je to spíš moje chyba, protože jsem si za těch pár let exotice odvykl. Vše tu funguje, jak má, jen tu moc neřeší ani bezpečnost, ani estetiku.

Jdeme do obchodu nakoupit jídlo. Hrnu se na pokladnu. "Buenos dias!" zahlaholím na pokladní. "Bueno díaz," odpoví a přidá ještě pár slov, kterým samozřejmě nerozumím. "Já Vám nerozumím, paní, klidně mi to nacpěte do tašek." Paní pochopí, já zaplatím a koukám, že Vendy s Luckou se mi smějou. No co, kamioňák se přece domluví všude, i když se nedomluví. Máme, co pít, máme, co jíst, ceny jsou tu o něco dražší než u nás, pokud tedy nedostanete chuť na kus špeku, který je dražší rovnou pětkrát víc.

Večer posedíme na terase a zábava se protáhne dlouho do noci.

Přišel José. Zamiloval se do naší Lucky a je to kuchař.

Loď s Amálkou zatím vykládá v přístavu v Buenos Aires, ráno nebude kam spěchat.

11. ledna 2017

Ráno vstáváme a musíme vyklidit pokoj. Stěhujeme se k holkám. Vojta na horní posteli pořád něco balí a rozbaluje. Pod ním ještě vyspává místní spolunocležník. Najednou bum, postel se propadá. Vojta se z pozice na čtyřech zapíchl hlavou rovnou do polštáře a ten dole vypadá, že je bez hlavy. Musím ty kluky zachránit, bleskne mi hlavou. Otřesený Vojta zmateně mrká očima a kroutí hlavou, když mu pomáhám ven. Ten dole, nevím jak, ale nějak se vysoukal druhou stranou ven, usmál se a kamsi odběhl. Tak snad je také v pořádku.

Odpoledne se jdeme podívat do města, do přístavu a na pláž u estuária. Vojta říkal, že estuárium je takové to ústí řeky zalité mořem. Proto je to tu hnědé.

Večer dorazil další člen do party - Kuba. Přiletěl z Nového Zélandu a ještě stačil navštívit vodopády Iguazú. Prý to byl nezapomenutelný zážitek. Měl čas se kochat půl hodiny v davu a prorážet si cestu mezi selfie-tyčemi.

Po příjezdu se se všemi vítám. Je tu Ivča, se kterou jsem na podzim procestoval Indonésii a Východní Timor. Dále Vojta, který je hlavním organizátorem a zúčastnil se i všech předchozích aviatických výprav do Mongolska, Afriky, Skandinávie i na Balkán. Samozřejmě nemůže chybět ani Honza, majitel Amálky, a jeho přítelkyně Vendy. Další členové výpravy jsou Jack, který je druhý řidič a i v Čechách se živí řízením kamionů (holt workoholik co pracuje i na dovolené…), Klára, záchranářka (to se na cesty dost hodí) a Lucka. Poslední člen výpravy, Franta, který se na poslední chvíli přidal místo vypadnuvší Hanky, má přiletět pozítří.

Uvaříme těstoviny, z kterých společně s tuňákovými konzervami a zeleninou vyrobíme salát. Postupně začíná dostávat přezdívky jako šlichta, eintopf, kentus a další.

Na terasu přichází José, ochutná to a začíná být dotěrný, čímž způsobil postupný úprk nás všech. Postupně jsme se sešli na pódiu dole naproti baru. José se dvakrát mihl kolem baru, ale Lucky si naštěstí nevšiml.

Zapsal Jack a Kuba (Avokádo), poznámky Klára

A pokud vás zajímá i ženský pohled na naší výpravu, bude v pravidelně nepravidelných intervalech vycházet na http://kutacova.blog.idnes.cz