Aviou Amerikou 2017 - Národní park Cotopaxi

Společě s Jackem a Avokádem navštívíme národní park pod jednou z nejaktivnějších sopek světa - Cotopaxi.  

3. DUBNA 2017

Probouzí nás podezřelý hluk u brány národního parku. Všichni zaměstnanci jsou nastoupeni do šiku a jejich nadřízený oznamuje výsledek prezidentských voleb. Dle všeho vyhrál kandidát jmenující se Lenin. Člověk konečně přijede do civilizované a bezpečné země a oni tady nastolí leninismus, to snad není možný.

Každopádně i přesto, že jsme gringos z kapitalistického západu, zaměstnanci nám ochotně podávají informace o národním parku. Cotopaxi je v posledních měsících aktivní, takže na vrchol se nesmí ani s průvodcem. Stejně tak je zavřená východní polovina parku.

Jedeme po prašné cestě, ale všude kolem jsou mraky, takže výhledy se nekonají. Po několika kilometrech táhlého stoupání dojedeme k muzeu a zároveň informačnímu centru,kde si v obchodě se suvenýry nakupuji kulicha. Je tu fakt docela zima.Tady nám znovu řeknou, že vulkán je zrovna aktivní a vstup je povolen pouze k chatě na úpatí hory. Vedle je botanická zahrada, o které Okoun prohlásí, že tu mají špatně označené druhy rostlin. Osobně tomu tak nerozumím a vcelku je mi to jedno. Hlavně, že to hezky kvete. Opodál je vyhlídka do hlubokého kaňonu. Do hlavy se mi vkrádá představa mohutného lávového proudu, který by tudy mohl protékat.

Po poledni dojíždíme ke kempu uprostřed parku. Sice je stále zamračeno, ale kemp v malinkém lesíku je naprosto kouzelný a všude je spousta dřeva na podpal.

Odpoledne sbíráme dříví a houby. Také ze stromů seškrabáváme smůlu a vyrábíme louče, abychom měli večer čím podpálit velkou připravenou vatru. František vyráží na Cotopaxi alespoň si doběhnout k ledovci. Já s Vojtou a Klárou jdeme k nedaleké laguně. Po cestě zjišťujeme, že jen kousek od kempu je opuštěně působící správcovská budova s tekoucími záchody. To se hodí.

Večer čekáme do devíti na Františka, ale ten se stále nevrací. Rozděláváme tak oheň bez něho. V deset přibíhá úplně nadšený František, že do setmění doběhl až na ledovec pokrývající vrchol Cotopaxi. Cestou zpět ale musel běžet po silnici, takže se trošku zdržel, protože to byla pěkná dálka. Pozdě do noci sedíme u ohně a za mého hraní na ukulele přezpíváváme prakticky celý zpěvník „Já písnička 2“. Už bych si měl vytisknout taky něco jiného, hrát stále dokola „Stánky“, „Anděla“ a „Hudsonské šífy“ začíná být trošku monotonní.

4. DUBNA 2017

Ráno se probouzíme a venku vydatně prší a je mlha. Není vidět na víc než deset metrů.Honza s Vendy se přesto odhodlají a vyrazí na hřeben Rumiňahui. Já, Ivča a Lucka jdeme pěšky do bufetu na čaj. Ten je kilometr zpátky u informačního centra. Vrátíme se kolem druhé hodiny odpoledne. Mlha ustupuje a počasí se mění k lepšímu. My s Františkem a Vojtou raději porážíme za pomocí drátové pily a několika lan nedaleko stojící soušku, aby bylo čím topit. Příprava ohně nám nakonec trvá celé dopoledne.

Odpoledne vyrážíme s Františkem, Vojtou a Klárou na procházku také směrem k Ruminahui. Trošku se vyjasňuje, takže před námi vidíme štít se třemi vrcholy. Procházíme několika roklemi. Kluci zkouší nožem ulovit všude pobíhající zajíce, ale naštěstí bez úspěchu. Docházíme z druhé strany k laguně, u které jsme byli včera. Na parkovišti potkáváme partu Kostaričanů, kteří nás berou na korbu svého pickupu a my si tak zkracujeme nezáživnou procházku po silnici zpět ke kempu.

Po návratu rozfoukáváme oheň, který stále trošku žhne. Vedle nás si staví stan dva Ekvádorci. Tvrdí, že dnes byli na Cotopaxi, ale moc jim to nevěříme, protože mají tenisky a jeany. Asi jsme něco nepochopili, ani jeden z nich neumí moc dobře anglicky. Do noci si na ohni vaříme večeři a kecáme. Mezitím se poprvé krásně vyjasňuje obloha, takže se mi daří udělat pár pěkných nočních fotek Cotopaxi.

5. DUBNA 2017

Na ještě doutnajícím ohni si připravujeme snídani a poté už pomalu balíme tábor. Ještě den chceme v národním parku zůstat a i když naše tábořiště je naprosto super, chtěli bychom jednu noc přespat někde jinde.S Amálkou přejedeme blíže k severní bráně parku a zaparkujeme u hotelu Tombopaxi. Uvítáme místní služby a rozhodneme se tu zůstat až do rána příštího dne.Kempování stojí sedm dolarů,v ceně je horká sprcha, luxusní záchody a úžasná společenská místnost s rychlou wifi. Bez váhání rozbíjíme stany.Záchody a sprchy přijdou všem vhod.

Já si dávám jen rychlou polévku a poté už si balím baťůžek na výlet. Chtěl bych si zajít na Cotopaxi, protože počasí je celkem hezké a odpoledne se bude ještě zlepšovat. Jdu sám, jelikož František už na Cotopaxi byl a ostatním se nechce.

Nejprve poloklusem běžím čtyři kilometry na hlavní silnici. Po dalších dvou kilometrech mi zastavuje pickup s turisty. Naskakuji si na korbu. Auto drncá jak blázen, ale zase lepší než to jít po svých. Kus pod parkovištěm už staré auto vůbec nemůže, motor střílí do výfuku a řidič musí zastavit. Vyskakuji z korby abych nadmořskou výškou udušenému motoru trošku odlehčil a a zbytek cesty pokračuji pěšky.

Z parkoviště je to ještě dvě stě výškových metrů k nově postavenému rifugiu přímo na hraně ledovce ve výšce 4.800 m.n.m. Nadmořská výška už je docela znát, hůř se mi dýchá. V rifugiu si dávám maté z koky a poté pokračuji po výstupové cestě pod ledovec. Sem už se asi vzhledem k aktivitě sopky nesmí, ale chci se podívat jen kousek. Nakonec se šplhám dalších 150 výškových metrů mezi dvěma ledovci. Odcházejí všechny mraky a otevírají se naprosto úžasné výhledy na protilehlé vulkány Ruminahui a Sincholagua. Sedám si a kochám se výhledy. Z letargie mě probudí až několik kamenů velikosti větší skříně prosvištivších kolem mě. Slunce se opírá do sněhu nade mnou, takže raději zahajuji rychlý ústup. Od rifugia dolů prakticky celou cestu běžím. Zastavuji se jen na focení impozantního vulkánu za mnou. Projíždí kolem mě správce chaty a nabízí mi svezení, ale já raději půjdu pěšky a budu fotit.

Klára si mezi tím zamluví koně. Po prvním usednutí z něj sice hned spadne, ale potom už se sveze po okolí. Ostatní se také rozprchneme. S Ivčou a Luckou dojdeme k vodopádu, který z dálky vypadá větší, než ve skutečnosti je. Ivča se bojí divokých koní, kteří se tu pasou. Když kolem nich projdeme s Luckou, osmělí se a jde za námi. Ve fotografickém zápalu jde k nim blíž a blíž, až se nakonec koně bojí jí. Ale ve výsledku je to krásná scenérie s Cotopaxi na pozadí. Dneska se ze sopky kouří poněkud více, než dva předešlé dny.

Vrátíme se k Amálce, uvaříme si, sníme večeři a zajdeme do hotelu.

K hotelu dobíhám pět minut po šesté. S Klárou si vaříme večeři a zbytek večera trávíme uvnitř hotelu na internetu. Také si děláme skupinovou poradu, během které řešíme některé drobné neshody, další program expedice a hlavně to, co se bude po konci expedice dít s Amálkou. To je pořád velká neznámá.

ZapsaliJack a Avokádo