Aviou Amerikou 2017 - Jedeme dál!

V dalším dílu deníku Jacka a Avokáda se dozvíte, jak jsem dokončili opravu Amálky a vydali se dál na sever Chile. Přes sopku Chaiten dojedeme až do města lanovek - Valparaisa a cestou oslavíme pár narozenin.

8. ÚNORA 2017

Ráno má samozřejmě většina skupiny brutální kocovinu. Nicméně vstávat se musí, čeká nás heverování Amálky a navrácení motoru na svoje místo. Postupně zvedáme po pěti centimetrech sedmitunový náklaďák až do metrové výšky tak, aby se pod přední nápravou dal podsunout motor. Operace je to docela delikátní, jelikož kola podkládáme vším možným co přijde pod ruku. Ani si nechceme představovat, co by se stalo, kdyby auto spadlo na někoho z nás, nebo ještě hůře, spadlo na opravený motor.

Po poledni je už Amálka vyheverovaná do požadované výšky a přijíždí místní ještěrkář, který nakládá paletu s opraveným motorem a přiváží ji před auto. Poté se paleta pokládá na zem a pomalinku podsouvá pod vyheverovanou Amálku. Několikrát je nutné s paletou posouvat za pomoci ještěrky tam a zpět, jelikož musí být na centimetr správně. Poté opatrně spouštíme Amálku do rozumné stabilní výšky a stavíme konstrukci, pomocí které budeme třímetrákový motor zvedat a upevňovat na své místo. Všichni jsou docela na nervy, jedna chyba a všichni můžeme letět domů.

Vše se nakonec daří bez chybičky. Konstrukce i Amálka drží na svém místě a motor je za silentbloky připevněn ke kostře auta. Zbytek odpoledne Okoun s Honzou připojují motor, nicméně vše se do noci ani zdaleka nestíhá, část práce zůstává na zítřek.

9. ÚNORA 2017

Všichni vstávají brzo, aby se mohlo zase pokračovat v práci. Během dopoledne střídavě chodíme do nedalekého hotelu na internet a kafe. Za kafe nám tentokrát účtují 2.500 pesos místo 2.000. Asi je fakt nejvyšší čas odjet.

Po poledni probíhá upevňování převodovky. To je docela náročná operace, ale vše se daří. Zapojeni do prací už jsou skoro všichni. Po sedmé večer je vše připojeno a začínáme pumpovat naftu do motoru.Přichází klíčový okamžik. Chytne nebo nechytne? První protočení motoru - nic. Druhé - zase nic. Baterie jsou slabé a navíc naftové potrubí i přes pečlivou práci stále zavzdušněné. Znovu se Okoun spouští pod Amálku a Viktor nám pomůže s náhradní baterií.

Další pokus. Váhavé protočení motoru vystřídá štěknutí prvního válce. Honza točí startérem dál, teď se chytá druhý válec a potom i další dva.Z výfuku se vyvalí hustý dým, který má střídavě bílou, černou a modrou barvu, a Amálka žije! Kouř ustupuje, motor přede jak spokojený kocour drbaný po hřbetě a my se neubráníme dojetí. Okoun je hrdina! Nebýt jeho, Amálka se zmrtvýchvstání nedočká. Sbohem La Junto! Je tu hezky, ale to bude jinde také. Kluci jsou sice trošku nervózní z drobného klepání, ale jinak vše vypadá v pořádku.

Běžím ještě za plot hotelu nahrát přes wifi video na naše stránky a v deset večer už konečně po deseti dnech vyrážíme pryč z La Junta. Řídí Jack:Sednu za volant, ať si kluci odpočinou. Ze začátku mám pocit, že motor neví, co má dělat, když šlápnu na plyn. Tak opatrně, hlavně v klidu, nemáme, kam spěchat. S přibývajícími kilometry je ale všechno lepší a lepší a koně pod kapotou se začínají probouzet. Moje pocity z Okounovy práce jsou čím dál lepší. Okoun sedí vedle mě a sleduje každý podezřelý zvuk. Čím jedeme dál, tím je veselejší a napětí z něj padá.

Dojedeme do Chaiténu na pobřeží Pacifiku, kde přespíme -na stejném místě, kde nás před několika dny s Klárou málem sežrali divocí psi.

10. ÚNORA 2017

Není nad to se probudit zase na novém místě. Ráno probíhá rychlá hygiena,posháníme, kdo co potřebuje, hlavně hotovost, protože v La Juntě nikde nebyl bankomata poté už začínáme startovat Amálku. Té se nicméně vůbec nechce, startér se točí, ale nejde nafta do motoru. Franta leze zase pod auto, kde už je prakticky jak doma. Po půl hodině se klukům daří motor nahodit, vypadá to na netěsnící palivové potrubí.

Přejíždíme jen pár set metrů ke kanceláři společnosti provozující místní trajekty. Rezervujeme si místo na zítřejším prvním ranním trajektu,který má odplout v 7 hodin ráno z přístavu Caleta Gonzales. Poté zase probíhá půlhodinová startovací procedura, Amálka pořád zlobí. S nastartovaným motorem se vydáváme na sever, rádi bychom si vylezli na sopku nad Chaiténem. Amálka bohužel chcípá v půli cesty ve chvíli, kdy Honza přeřazuje. Kluci jsou dost nervózní, jelikož to vypadá na závažnější závadu. Nikdo z nás si neumí představit, že by se musel znovu vyndavat motor. Nakonec se daří asi po hodině a půl motor znovu nahodit a dojíždíme na parkoviště pod sopkou.

Výstup na sopku Chaitén je úžasný, i když trošku náročný. Převýšení je přes 600 metrů a my jsme navíc po tolika dnech povalování v La Junta dost líní. Sopka explodovala v roce 2011 a smetla část městečka pod sebou. Všude jsou zbytky ohořelých stromů a výhled z vrchu na kouřící vulkán je prostě neskutečný.Vylezeme na hranu kráteru, uvnitř kterého je další sopečný kužel. Láva nikde. Jen občas v kuželu lupne a sesype se pár kamenů. Čekal jsem větší divadlo, ale na druhou stranu představa, že tato sopka jednou vyletí do povětří celá, je také vzrušující.Určitě jedna z nejzajímavějších sopek, jakou jsem viděl.

Před setměním sestupujeme zpět k Amálce. Klukům se daří nahodit motor během pěti minut, takže můžeme jet dál k trajektu. V jedenáct zastavujeme u nájezdu na první trajekt vpřístavu Caleta Gonzales, kde přespíme.

11. ÚNORA 2017

Protože trajekt vyjíždí už v sedm, budíky máme všichni na šestou. Po rychlé ranní hygieně kluci startují motor. Tentokrát už to jde docela dobře během pěti minut. V sedm najíždíme na první trajekt.Loď tu přistává tak trochu lajdácky přímo k šikmému nájezdu ze silnice. Ale není problém na loď najet. Proces je jednodušší, než třeba v Evropě.Po dvaceti minutách jsme na druhé straně. Pro mě s Klárou je to už skoro rutina. Poté jedeme půl hodiny přes pevninu a bez problémů se naloďujeme na druhý, velký, trajekt. Hned po zaparkování běžíme nahoru obsadit zásuvky, jelikož vzhledem k Amálčiným startovacím potížím platí přísný zákaz nabíjení v autě, aby byly baterie co nejvíce plné pro startér. Po čtyřech hodinách jsme na druhé straně fjordu a s Amálkou pomalu pokračujeme přes kopce po prašných cestách. Vše trvá trošku déle, než jsme si pamatovali ze stopu.

Ještě třetí trajekt a už přijíždíme do Puert Montt. Zde zastavujeme u velkého supermarketu. Nejprve Honza s Františkem zkouší sehnat nějaké potřebné součástky v místním hobbymarketu. Následně jdeme na veliký nákup do levného supermarketu, který jsme před týdnem objevili s Klárou. Mám úplně narvanou krosnu jídlem a pivem. Taky jsem si za dost nekřesťanskou cenu koupil flašku Jacka Danielse k narozeninám. Holt třicet je mi jen jednou a chystám se to pořádně oslavit.

Po návratu do Amálky holky odněkud vytahují dort se svíčkami a zpívají happy birthday. Dnes má totiž Vojta narozeniny, zítra František a za 5 dnů já, takže se rozhodly nám všem popřát najednou. Fakt nechápu, jak se jim podařilo před námi dort ukrýt. Je to docela sranda, protože na nás kouká celé parkoviště u obchoďáku. Otevíráme pivka a dort mizí tak rychle, že holky jdou do obchoďáku ještě pro další kousky.

Před setměním vyrážíme dále na sever. Čeká nás dlouhatánská cesta přes půlku Chile. O půlnoci Honzu za volantem střídá Jack a jede až do rána, takže ukrajujeme po dálnici asi 1.000 km.Řídím přes noc. Kolem půlnoci oslava utichá. Až na Tyrana. Ten začíná rozvíjet teorie o nepotřebnosti spánku.

12. ÚNORA 2017

Všichni usínají a Vojta se mi stěhuje dopředu na místo navigátora. Asi hodinu ještě rozvíjí svoji scestnou myšlenku a poskakuje na sedačkách vedle mě. Po chvíli začne tlouct špačky. Po nějaké době ho to přejde a začíná hledat pozici pro spaní. Po dvou pokusech o uložení svojí hlavy do mého klína ho vyháním dozadu do postele. Lucka mu ochotně uvolní místo v posteli a skočí ke mě dopředu. Hned se nám jede lépe.

Ráno zastavuji na snídani a Honza mě střídá. Dopoledne stále pokračujeme v cestě směrem na Valparaiso. Hlavní město Santiago přeskakujeme, stejně v něm údajně není nic zajímavého.

Do Valparaisa přijíždíme ve dvě. Město je vyhlášené svými stařičkými lanovkami, které přepravují pasažéry mezi jednotlivými úrovněmi starého města v kopci. Dost dlouho nám trvá najít vhodné místo na parkování. Nakonec parkujeme asi 6 km od centra těsně vedle pláže. Do centra se dá jet autobusem. Trošku jsem rozmrzelý z toho, že všichni ostatní chtějí strávit ve Valparaisu jen jedno odpoledne a ještě v noci jet dál. Já bych tu byl klidně i dva tři dny, ale to se nedá nic dělat, většina mě jasně přehlasovává.

Společně jedeme do centra a následně se vydáváme lanovkou do čtvrti Concepción, která je hlavní turistickou atrakcí chráněnou UNESCO. Samotná cesta lanovkou ze začátku 20. století je zážitek a výhled z vrcholu na okolní barevné baráčky je úchvatný. Nicméně celá čtvrť působí hodně turisticky, všude je spousta německých důchodců a tak nějak cítím, že další čtvrti by mohly výt zajímavější.

Zapadneme do spleti uliček. Atmosféra nás dokonale pohlcuje. Nejhezčí ze všeho je koncert potulných muzikantů, kteří to tu dokáží rozjet tak, že svým umem uličku ucpou. No zanechává to ve mně hluboký dojem a stálo by za to tu setrvat mnohem déle.

Odděluji se proto od zbytku skupiny a sám vyrážím na pořádný průzkum města. Nejprve scházím dolů k moři obhlédnout pár kostelů a poté jdu směrem k lanovce Belavista. Ta je zavřená, takže po schodech vycházím nahoru. Čtvrť vůbec není turistická, domy jsou o poznání méně opravené, ale o to více jsou fotogenické. Postupně procházím do čtvrti Florida, kde je další opuštěná zrezivělá lanovka. Pokračuji k lanovce Monjas. Ta je rovněž v dezolátním stavu a okolní čtvrti vypadají stéle hůř a hůř. Stará paní mě zastavuje na ulici a něco říká o mém foťáku. Asi mě varuje, abych ho schoval. Vracím se proto raději do centra.

Pěšky jdu ještě na druhou stranu města na lanovku Artilleria, která opět patří mezi ty turistické. Procházím si stejnojmennou čtvrť a přes Sto. Domingo se chci vrátit do přístavu. Z okna na mě volá místní kluk a říká mi, ať se raději otočím a jdu jinudy, jelikož tato čtvrť je velice nebezpečná.

Z přístavu jedu autobusem zpět na stanici Portales, kde parkuje Amálka. Všichni už jsou u auta a navíc jsou zde i Magda s Davidem, kteří oba pracovali v pražském EY a nyní cestují rok po Jižní Americe. Kecáme asi do desíti a následně startujeme Amálku a vyrážíme na noční cestu dále na sever.Cesta vesele utíká a kolem půlnoci se dostáváme do oblasti pouště Atacamy.

Zapsal Avokádoa Jack