Čtyřicet let stará obytná Avie, devět lidí a cesta přes Jižní Ameriku. Jak začínal náš splněný cestovatelský sen, si můžete přečíst v zápiscích z deníku Jacka a Avokáda.
12. ledna 2017
Ráno se probudím. Prý jsem tady někdo chrápal. Já to určitě nebyl, spal jsem jako mimino. Vojta ale svým mlaskáním vzbudil celý pokoj až na mě a Kuba prý něco mumlal ze spaní.
Na hostelu je docela uvolněná atmosféra a obecně není v Montevideu moc co vidět, takže se nemusíme nikam honit. Po poledni jdeme s Ivčou, Honzou a Vendy vyřídit do banky povinné ručení na auto. Úředníci jsou velice milí a volají i jednoho, co umí anglicky. Pojistka vychází na 25 dolarů na měsíc a vše je během půl hodinky vyřízeno.
Loď má připlout dnes večer a vykládat během noci nebo zítra. Tak snad to v pátek vyjde, víkend by tu byl dlouhý.
Večer mají Ivča s Luckou na starosti večeři. O tu se postarají naprosto nejlepším možným způsobem. Sbalí totiž místního kuchaře Josého, který nám připraví naprosto luxusní grilovačku pro celou skupinu. Nechybí párečky, stejky, brambory a spoustu dalších příloh. Zbytek večera posedáváme na terase a snažíme se trošku vytrávit to množství masa. Lucka se zároveň snaží nějak slušně zbavit Josého, který začíná být trošku dotěrný. Vojta neustále na internetu sleduje loď s Amálkou, která už se pomalu blíží k přístavu a někdy kolem půlnoci konečně kotví.
13. ledna 2017
Dnes je pátek, takže Vojta s Honzou a Klárou brzy ráno vyráží do přístavu pokusit se vyzvednout Amálku. Nejsme pověrčiví, takže začátek výpravy v pátek třináctého by nám vůbec nevadil. Jinak bychom museli čekat až do pondělí. Dopoledne to ještě vypadá, že by to mohlo klapnout. Na druhou máme domluvenou schůzku u našeho agenta, který papírování vyřizuje. To už je ale většina kanceláří zavřená a nakonec se papíry zařídit nedaří. Budeme muset zůstat ještě přes víkend. Trošku máme podezření, že José zavolal do přístavu a papírování pozdržel, aby měl víc času ukecat Lucku.
Během odpoledne na hostel přijíždí František. Ještě před týdnem ani nevěděl, že nějaká výprava Aviou Amerikou existuje a teď tu stojí na prahu hostelu v Montevideu, poprvé mimo Evropu.
Pozdě odpoledne se jdeme projít na pláž Playa Ramirez. Tentokrát se ochladilo a fouká silný vítr. Krásné hnědé vlny naráží na nábřeží, na koupání to není. U moře se vsázíme kdo dojde dál po mole než ho spláchne vlna do vody. Vyhrává František, který je evidentně největší blázen.
14. ledna 2017
Celou sobotu si vyhrazujeme na plánování cesty po Jižní Americe. V mezipatře hostelu rozbalujeme ležení i s ohromnou mapou celého kontinentu a českou vlajkou.
Ráno jsem vstal jako poslední, tudíž si dal poněkud slabší snídani. To ve mně vyvolalo chuť udělat poněkud sytější oběd. Vzhledem k mým kuchařským dovednostem jsem se odhodlal udělat vaječné omelety, pro všechny. S Klárou nakoupíme suroviny, takže kromě vajec také cibuli a kyselé okurky.
José je zrovna v kuchyni a Lucka nám jde pomoct. José peče pizzu a kouká, co to z těch vajec tvořím. José ochutná a uznale kývá hlavou. "Běž se s tou svojí pizzou zahrabat, na tohle nemáš!" povídám mu a pohrdavě mávnou rukou k jeho pizze. Holky ještě k omeletě nakrájí bagety, které pomažou pomazánkovým máslem.
Hostina může začít. José mě předběhl, už dal ostatním tu italskou dovezeninu. "Jen počkejte," pomyslím si, "z toho vám prasknou pupky!" Omelety se smaženou cibulí a salámem nejen vypadají, ale i úžasně chutnají. I José Lucce ukusuje placku. Ode mě nechce, nezdvořák.José sice ještě včera neměl u Lucky žádnou šanci, ale s každým dalším uvařeným jídlem Lucka stále více pookřává a u čokoládového dortu doslova roztává.
Po vydatném jídle jdeme přes pět kilometrů na hlavní městkou pláž Pocitos. Pláž je úplně narvaná, jelikož je krásné sobotní odpoledne. Voda je kalně hnědá. Nicméně v moři jsem se ještě v životě nekoupal, tak jsem překonal odpor a vlezl do těch hnědých vln. Je to jak u nás na kachňáku, jen to víc houpe a je to tu teplejší.
Večer se vrátíme a zasedneme. Od oběda zbylo pár baget, které teď poslouží jako jednohubky. Přišel José a začíná obletovat Lucku, která sedí na schůdku u našeho posezení. "Kdo mě zachrání?" ptá se Lucka. Hrdě a statečně se přihlásím. "Pojď si sednout na gauč," zašeptám a sednu si místo ní. Provokativně si vedle Josého položím levou nohu. José nevnímá, něco loví v telefonu. Podrbu ho pod kolenem a koketně zamrkám. To už je na něj moc a vyklízí pozice.
15. ledna 2017
.Neděle je v naprosto líném a apatickém stylu. Nikomu se nechce nic dělat, plus polovina výpravy má střevní potíže. Máme podezření, že nám José otrávil pizzu, abychom zůstali v Montevideu i po víkendu
František je na tom nejhůř, ten k tomu všemu ještě vstřebává všechny injekce, které v pátek obdržel najednou. Kromě něho se jdeme všichni podívat na místní trhy. V některých stáncích to vypadá jako u nás, někde spíš jako když udělali na půdě v kůlně úklid a tady ten nepořádek vysypali. Prodává se zde vážně úplně vše od prehistorické elektroniky přes oblečení až po veškerou kosmetiku a jídlo.
Na hostelu není moc co dělat, marodi odpočívají a holky si začínají stříhat vlasy. Lucka se pouští do Kláry. Začíná zlehka, ale zdání klame. Klára roní slzy, ale Lucka jsa ve svém živlu stříhá, stříhá a pokoj nedá, dokud se nezastaví na poloviční délce. Teď je má pod lopatky. Klára se nešťastně přehrabuje v rezavém chuchvalci na zemi a těžce se smiřuje s výsledkem. Když to uvidí Ivča, tak se nadšeně hlásí jako další na řadu. Kudrliny mizí ve chřtánu žehličky. Přichází José a začíná do toho kecat. Do toho ještě přijde Marcela nebo lépe, jak se sama nazve, Máca. Je to česká cestovatelka, která si na své cestě přivydělává na další cestu. Tráví v Montevideu něco přes měsíc. José odešel, zaskakuje za uklízečku, která si udělala neděli. Lucka stále nenápadně stříhá Ivču. Potom přijde José a tomu probere fousy. José je na vrcholu blaha.
Večer jdeme najít průvod s místními bubeníky a tanečnicemi. Jdeme dlouho. Jdeme po zvuku, ale v kdejakém domku do těch bubnů někdo tluče, takže máme smůlu. Nakonec ale přece jen narazíme na jednu skupinu, která ale teprve trénuje a z naší přítomnosti není nadšená. Bojí se, že bychom jim ukradli know-how nebo co. No nic, tak se aspoň vyřádíme poblíž na posilovacím hřišti. Noc strávíme na improvizovaném koncertu v hostelu, kde se Ivča angažuje jako zpěvačka. Protože je poslední večer, vše se opět zvrhává v docela slušný večírek a nakonec jdeme spát v pět ráno
16. ledna 2017
Konečně pondělí! Probuzení na osmou po třech hodinách spánku docela bolí. Vojta s Honzou a Klárou vyrážejí do přístavu vyřizovat papírování kolem auta a my ostatní zatím vyklízíme náš hostelový pokoj. Všechny věci si přesouváme zase do mezipatra, které se mezitím už stihlo stát naším obývacím pokojem.
Kluci (a Klára) se vrací v jedenáct s tím, že auto bude připravené ve dvě. Po asi deseti minutách ale dostávají echo od agenta, že mají hned vyrazit do přístavu a tak společně ještě s Frantou zase odcházejí. José si rve vousy a prosí Lucku, aby zůstala. Lucka je jak kámen a trvá na tom, že pojede s námi.Já s Ivčou, Vendy, Jackem a Luckou dál čekáme a urputně se snažíme zlikvidovat zbytky potravin, které stejně nepůjdou převézt přes hranice. Blíží se druhá hodina odpoledne. S Luckou to nevydržíme a jdeme se podívat do přístavu. Ať koukáme, jak koukáme, Amálku nevidíme. Prcháme zpátky do hostelu. Bomba! Amálka stojí před hostelem.
Všichni hosté se jdou podívat ven a stejně jako kolemjdoucí Uruguayci si Amálku ze všech stran fotí. José změnil strategii. Chce jet s námi. Má smůlu, José by byl na Amálku moc. Vše rychle nakládáme, krosny jen hážeme halabala na zadní postel. Je půl třetí a naše cesta právě začíná. José pláče. Amálka lačně hltá první uruguayské kilometry na sever směrem k argentinským hranicím. Z Montevidea k hraniční čáře je to přes 300 km.
Před setměním zastavujeme u benzínky v posledním městě před hranicemi, Mercedes. Kompletně vyhazujeme vše z Amálky ven. Je toho fakt velká hromada. Kromě našich devíti krosen je v Amálce spoustu vybavení, které jsme si nechali posílat v jejím kufru přes moře. Na mě tu například čeká stativ a můj milovaný Jurek (expediční stan). Také máme spoustu náhradních dílů včetně listových per, celé převodovky a devíti náhradních gum. Gumy putují na střechu, aby se uvolnil kufr. V autě si rozdělujeme vnitřní skříňky a poličky na jídlo.
Vnitřek Amálky je rozdělen na několik částí. Kabinu řidiče, kde jsou celkem tři sedačky. Z kabiny se dá i za jízdy trošku akrobatickým švihem prolézt do hlavního sezení uprostřed auta. Zde jsou dvě lavice se stolkem, které se dají složit na postel pro tři až čtyři osoby. Nad kabinou je super místo na spaní pro dvě až tři osoby. Dále za sezením je kuchyňka a malá komůrka, která původně sloužila jako záchod, nyní je z ní botník a sklad na pití. V zadní části za velkými skříněmi je ještě další místo na spaní, ve kterém se vyspí jeden nebo dva lidé. (Vnitřní uspořádání Amálky si můžete prohlédnout v přiloženém videu)
Naskládat vše ho auta nám trvá přes dvě hodiny. Naštěstí Honza s Vojtou a Jackem nejsou na výpravě poprvé, takže mají dobře zvládnutý organizační systém, do kterého nás zasvěcují.
Na hranicích s Argentinou máme problém. Celníci nás nechtějí pustit, protože nemáme pro Amálku uzavřené pojištění. Samozřejmě, jak to v podobných případech jinde bývá, posílají nás do dvacet kilometrů vzdáleného města, ale bez auta. Po hodinovém naléhání Ivči se celník rozhodne riskovat svoji kariéru a do města nás pustí i s Amálkou. Je noc a úřadují tu až ráno. Zastavujeme u benzínové pumpy a jdeme všichni spát. Já spím s Frantou nad kabinou, Jack s Ivčou, Luckou a Klárou na rozloženém gauči, Honza s Vendy v zadní části a Vojta v kabině řidiče. Ještě, že není pátek večer.
.Zapsal Avokádo a Jack, poznámky Klára
