Když k nám se supermarkety dorazila globalizace, měl jsem ty exotické štítky u ovoce a zeleniny rád. RAJČATA – PŮVOD: GHANA, PAPRIKY – PŮVOD: TUNIS. Mrkev ze Španělska, česnek z Číny. Člověk si představoval, jak se někde v Bosporu potkává fénická bárka s rajčátky s džunkou plnou česneku a muži v ráhnoví se zdraví halekavou písní.
Šumperk je hezkej i bez tržnice
Je to samozřejmě blbost, ale i v reálu mi to přišlo fajn, fandil jsem tomu, že Afričané a Asiati díky otevřenému trhu poráží přesubvencované evropské zemědělce, co lijí mléko - a hlavně víno! - do kanálů. Postupem času jsem začal přemýšlet o tom, jak může v řetězci PĚSTITEL – VELKOOBCHODNÍK – DOPRAVA PŘES PŮL ZEMĚKOULE – VELKOOBCHODNÍK - SUPERMARKET někdo vydělat, když na konci kupujete kilo mrkve za desetikorunu.
Asi jste už na to zkoumáním kvality marketového ovoce a zeleniny taky přišli. Všude jinde na světě už dávno objevili metodu, jak oddělit chuť a vůni od hmoty, jen my jim to pořád (doslovně) žerem. Sami si v Číně a v Ghaně nechávají původní chutě a vůně ovoce a zeleniny a k nám posílají jen hmotu, která má sice barvu a tvar rajčete, ale chuť je stejná jako u hmoty, která se prodává pod názvem „cuketa“. Je to vlastně odpad, kterého se rádi zbaví a my, hlupáci, jim za to ještě platíme.
V Šumperku bývala kdysi zeleninová tržnice. Nic speciálního, pár stabilních stolů, kohoutek s pitnou vodou. Pak místo ní postavili dům a nikdo nijak netoužil po tom obnovit ji někde jinde. Ani mně nikdy nepřišla nijak důležitá. Až když jsem prokoukl ten supermarketový podvod s hmotou. Člověku dojde, že i ty malé peníze, které utratí v Albertech, Kauflandech či Lídlech za nekvalitní potraviny (nejen zeleninu a ovoce), jsou naprosto vyhozené. Taky nám spousta Pohlreichů a Maurerů začala radit, abychom si hlídali to, co jíme.
Na pěší zóně občas rozbije svůj stánek místní zemědělec. Akceptoval supermarketovou nabízecí politiku štítků původu a tak má na každé přepravce papírek s nápisem jako „rajčata, původ: moje“, „česnek, původ: moje“. Jen papriku bere odněkud od Olomouce. Ceny má stejné jako Albert, s tím rozdílem, že když se s ním dáte do řeči, rukama od hlíny našmátrá v tašce potvrzení, že všechny jeho produkty mají certifikát biopotraviny a u Alberta by tedy stály trojnásobek.
Trpělivým zkoumáním zjistíte, že v okolí je spousta zemědělců, kteří by přivítali možnost prodeje svých výrobků, že kvalitní zeleninu k nám mohou vozit šikovní sousedi z třicet kilometrů vzdáleného Polska, že tady máme spoustu skvělých lokálních produktů, akorát nikdo nemáme čas objíždět okolní vesničky. Chybí ta tržnice. A ani bychom ji nemuseli nazývat farmářská, jak je to teď trendy ve velkých městech. Prostě stará dobrá městská tržnice. Akorát (všechny jednoduchý recepty mají „akorát“), akorát by to chtělo nějakýho šikovnýho provozovatele, který pohlídá, aby tržnice dobře fungovala, aby lidi i zemědělci věděli, jak funguje a pak na tom může vydělat on, město, ale hlavně šumperáci.
