Nemám rád memoárovou literaturu lidí ze šoubyzu. Většinou jde o kompiláty novinových článku, rozhovorů a veselých historek z natáčení. O to víc mne dostala kniha Útěky, kterou s Lídou Baarovou sepsal Josef Škvorecký.
Té ženě se kokain vepsal do tváře.
Goebbelsova milenka se v ní dokázala v mých očích obhájit, bavilo mne odhadovat, co je sebestylizace a co realita. Navrch barvitě popsala prvorepublikový i protektorátní svět filmu, stejně jako poválečnou štvanici a život v exilu. Prostě dobré čtení.
Proto jsem vzápětí sáhl i po pamětech Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju, které také poprvé vyšly v roce 1977 u Škvoreckých. Ještě lepší čtení. Baarová byla taková prvorepubliková Brožová (teď se mi nabízí laciná paralela Goebbels vs. Paroubek). Mandlová byla Aňa Geislerová, živel, který přece jenom pobral více rozumu a rozhledu. Taky se stýkala s partou od Čapka. Je skvělá, když bez ostychu uvádí, s kým vším si to rozdala (a to ji neurážím, tak to tam sama popisuje), aby se nakonec jejím celoživotním partnerem stal homosexuál. Nejvíc mne ovšem dostala představa, jak Ljuba Hermanová, co si ji pamatuju z Televarieté a Silvestrů Vladimíra Menšíka, šňupala kokain.
Rozjetý na pamětnické vlně, pořídil jsem si taky Tři životy Lídy Baarové. Kniha Ondřeje Suchého slibovala porovnání tří životopisů. Baarové se totiž nelíbilo Škvoreckého pojetí, takže po revoluci hodně rychle sepsala nové paměti s Františkem Kožíkem. A pak ještě nějací Němci vydali jakýsi (ne)autorizovaný paskvil.
Z knihy, co má cca dvěstě stran (nemám ji u sebe, tak to beru pocitově), Suchý napsal tak patnáct. Něco ve stylu „Chtěl jsem si porovnat, jak který autor popsal jednu epizodu, tak jsem si ji našel ve všech třech knížkách.“ Následuje dvacet stran ze Škvoreckého, dvacet z Kožíka, dvacet od Němců. „Anebo tato“. Dvacet Škvorecký, dvacet Kožík, dvacet Němci. „A ještě tahleta.“ 20 Š, 20 K, 20 N. „Závěr si udělejte sami.“ Když už se chtěl pustit do kritického zkoumání, mohl aspoň napsat to, co je na první pohled zřejmé, že Kožík vykradl Škvoreckého a Němci Kožíka. Pak je v knize dalších padesát stran nezkrácených (!) e-mailů od mladých filmových fanoušků, které požádal o názor na Baarovou. Protože jsou všichni z jedné party, jíž je starý český film koníčkem, tak všechny na jedno brdo. No a zbytek knihy jsou, jak jinak, příhody kolegů z natáčení, podotýkám, že aspoň ne všechny veselé. Místo kritického pohledu na memoárovou literaturu tu máme její naprosté dno.
Suchý teď vydal knížku o Werichovi. Z článku o ní jsem se dověděl, že Werich měl hrát v bondovce You Only Live Twice úhlavního padoucha Blofelda. Ale představte si Pana Wericha s jeho dobráckým obličejem v roli Blofelda a je jasné, že musel být vystřídán. Pro mne, milovníka Bonda naprosto převratný objev, nicméně prý veřejně známý. Ovšem Ondřej Suchý dokázal, že ve filmu přece jen nějaké záběry s Werichem zůstaly, protože mu tam jsou vidět vlasy (Blofeld většinu filmu hladí kočku a není mu vidět do tváře)! Velký objev, a to myslím bez nadsázky, teď si v tom momentě Bonda vždycky pausnu. Jenže on to žádný objev není, stačí si ale zadat do googlu třeba „Werich Blofeld“ a vyjede Vám tohle video, kde je to všechno hezky detailně popsáno.
Zatímco Škvorecký by měl dostat další metál za pozvednutí dalšího, jinak pokleslého žánru, kvůli Ondřeji Suchému začínám opět přeskakovat v knihkupectvích polici Paměti.
Omlouvám se panu Suchému za příkrý odsudek, způsobený tím, že dosud jsem právě jeho řadil do vyššího levelu.
A vůbec, lidi, co nemají internet, by neměli psát memoáry. A lidi, co ho mají, to můžou vkládat na wikipedii a můžeme celej tenhle paobor hercovzpomínání zrušit.
