Tuhle otázku si občas musí některá žena položit. Není o případ můj, ale občas se na toto téma s přítelkyněmi bavím. Jak by kdo asi reagoval. Vím, že je to hodně tenký led, dokud v takové situaci nejsme, nikdo přesně nevíme, jak bychom reagovali. Ale jak se díváte na rodiče, kteří předem vědí, že budou mít mentálně nebo fyzicky postižené dítě a přesto se ho rozhodnou vědomě přivést na svět?
A jak se díváte na potrat všeobecně? Má mít žena právo na potrat nebo mají být nelegální?
Případ postižených dětí
V dnešní době je možné zachránit děti, které dřív nepřežily. V dnešní době je možné prodloužit a zlepšit život mnohým postiženým. Je něco jiného přivést na svět dítě, o kterém si myslíte, že bude zdravé a pak zjistíte, že má x postižení a něco jiného je přivést na svět dítě, o kterém předem víte, že bude postižené. Tzv. tripl testy se dnes dělají relativně běžně ve většině civilizovaného světa. Mnohdy indikují problém, ač později se zjistí, že problém nebude. Ale někdy předvídají problém, ten se dále potvrdí ultrazvukem a vyšetřením plodové vody.
Zjistí li žena, že bude mít postižené dítě, má možnost přerušení těhotenství. Lékaři se k tomuto staví všelijak, stejně tak muži a ženy v této situaci. Někdy se manželé dohodnou, že je lepší ono dítě nemít, vědí, že by to nezvládli, psychicky i fyzicky. Někdy muž tlačí na ženu, ať takové těhotenství přeruší. Někdy dokonce lékař sám řekne, že by snad bylo lepší řešit toto interrupcí. Ovšem ne vždy se tak stane. Co když víte předem, že dítě bude silně retardované mentálně i fyzicky? Bude mít problémy se srdcem, dýcháním, běžnými životními funkcemi a je veliká šance, že zemře během prvních 6 let jeho života...přesto se těhotná žena rozhodne ho mít.
Jsou takové ženy hrdinky nebo blázni? Uvědomují si, jaký zásah do života je mít postižené dítě, třeba s Downovým syndromem? Jsou ale mnohem horší postižení. Takové děti potřebují víc lásky a péče než běžné dítě. Má li ono postižené dítě staršího nebo mladšího sourozence, je onen zdravý sourozenec ochuzen o trochu rodičovské lásky a péče, protože ta jde větší měrou na toho nemocného. Někdy se zdravý sourozenec angažuje v péči o toho méně zdravého, dospěje tak předčasně a nemá úplně "normální" dětství, jindy ten zdravý vyroste s traumaty a zaujetím vůči tomu nemocnému. Rodiče nikdy nedělí lásku mezi děti rovnoměrně, i když mají úplně zdravé děti. Je to fér vůči těm zdravým dětem přivádět na svět silně postižené jedince? Chápu, když někdo řekne NE potratu, protože jsou věřící. Ale co když dotyční nevěří a dají život postiženému dítěti a pak prosí veřejnost o pomoc se zaplacením nemocničních účtů, protože buď nemají pojištění nebo pojišťovna nehradí vše, trošku se nabízí otázka, zda si byli vědomi všech pro a proti. Někdy se takoví rodiče tváří jako hrdinové, že ona nešla na potrat a mají ho, přes všechna varování, ale jak kvalitní život má dítě, které je krmeno nosem, které nemůže pořádně dýchat, které má nemocné srdce a které tráví většinu života doma, v poloze ležáka? Které je víc u doktorů než jinde? Které nikdy nebude mít možnost žít do své puberty, nebo které nikdy nebude moci žít samostatně, vždy bude v pozici trvale nemocného a postiženého. Je to humánní?
Za sebe můžu říct, že znám pár žen, které se vědomě rozhodly jít na potrat, čekaly zdravé děti. Každá se s tím vyrovnala po svém, některé litují víc, některé ne, ale vědomy si svého závažného rozhodnutí jsou. Znám jednu, která čekala dítě s DS a rozhodla se jít na potrat. Měla už jedno zdravé dítě a nechtěla dopředu dítě, o kterém věděla, že bude postižené. Manžel ji jenom tiše podporoval. Dnes jsou šťastní, i když je tam stín nikdy nenarozeného dítěte, ale není veliký. Je drsné jít na potrat v 5. měsíci, ale ona si byla a je svou volbou jistá. Neodsuzuji ji, chápu ji.
Také mohu prohlásit, že si nemyslím, že bych chtěla postižené dítě, kdybych opravdu měla jistotu, že nebude zdravé, nechtěla bych ho. Zní to krutě, možná. Ale když už máte zdravé děti? A podle mého názoru je víc humánní jít na interrupci než porodit nechtěné dítě a pak mu nedat onu lásku, kterou potřebuje nebo ho dokonce odložit někde v ústavu. Nehledě na citové a finanční komplikace spojené s nemocnými a na kvalitu života. Uvědomují si ty "hrdinné matky" někdy, jak bude jejich dítě žít? Jak budou žít zdraví sourozenci? Jaký život bude mít člověk, který je uvězněn v těle, které ho neposlouchá nebo člověk, který není schopen samostatného života?
A co potrat všeobecně?
Jsou ženy, které by na něj nešly nikdy. Osobně pochybuji o rozumu žen, které děti mít nemohou, a tak se rozhodnou pro umělé oplodnění a když se uchytí třeba 5 až 7 plodů, tak trvají na tom, nechat si všechny. Většinou říkají, že jsou věřící a nemůžou jít na interrupci. Zajímavé je, že není proti jejich přikázání si "uměle" vyrobit dítě ve zkumavce a manipulovat tak s lidským plodem.
Lůno ženy není zrovna vybaveno na tři děti, natož pět a víc. Děti se vždy narodí s menší váhou, předčasně a často je některé z nich postižené. Starat se o tolik dětí, to je samozřejmě náročné. A znovu se žádá o pomoc stát apod. To opět nespadá v kategorii "proti jejich desateru". Takovým bych dala podepsat papír, že jsou si vědomy risku a že se vzdávají veškeré pomoci. Ať mají svoje sedmerčata, ale na vlastní učet prosím. Je dost jiných lidí, kteří opravdu potřebují pomoc a kteří se v problémech neocitli vědomě a vlastním přičiněním.
Dále jsou ženy, které porodí dítě a odloží ho. Někdy ho jen tak odloží, někdy využijí baby boxu. Někdy se ho vzdají v porodnici. Někdy se praktikuje odnosit dítě a dá se k adopci. I to nutí k zamyšlení. Nedokážu si představit, že bych měla nosit dítě 9 měsíců, vytvořit si k němu jakýsi vztah, i když bych věděla, že ho dám hned pryč, protože nejsem z kamene, a pak ho mírnixtírnix odevzdala cizí ženě, sbalila si fidlátka a sbohem.
Co těhotné děti? Mají rodit děti děti? 12 leté, 14 leté, atd.? Jejich těla nejsou vyvinutá a už mají mít dítě? A to ještě často bez otce dítěte. Myslí všichni,kteří na potrat navzdory všem nejdou opravdu na život dítěte, jsou schopni uvážit pro a proti?
Věřím, že jsou situace, kdy je potrat ta lepší volba.
r
Když by byly potraty nelegální, vrátíme se dob andělíčkářek, pletacích jehlic, louhové vody a potratové turistiky. Náboženství a stát by měly být odděleny, i papež už uznává, že kondom je jaksi nutný, že nechání jenom před početím, ale před nemocemi, tak proč někteří stále volají po vracení se k zákazu potratů? Už i v tomto církev ustupuje. Kdy se přestane náboženství "montovat" do státních věcí? Stát uznal legální potraty. Jsem ráda, že ta volba je. Doufám, že ji nikdy nevyužiju, ale jsem ráda, že ta volba je. Nikdy neříkejte nikdy. Nikdy nevíte, v jaké situaci se můžete octnout.
