Váš syn bude právník!

Normálně by mě toto sdělení potěšilo. Třeba od zkušeného a renomovaného právníka. Ale na výtvarném kroužku? To vás to minimálně překvapí. I když možná jen trošičku. Máte doma přece Aspergera.

„Váš syn bude právník!“ vítala mě paní učitelka na chodbě zvoláním při mém příchodu pro Tobiáše.

„Váš syn bude právník!“ volala znovu se zvláštním výrazem ve tváři. Míchalo se tam zděšení, údiv, ale také pobavení. Nerozuměla jsem. Přišla jsem pro Tobiáše po skončení kroužku výtvarné výchovy. Chodil tehdy do mateřské školky. A poprvé byl na kroužku za rohem v domě dětí a mládeže. Sám si ho vybral. A s ním tam chodilo ještě pár spolužáků. Dokonce mě přemlouval, aby tam mohl chodit.

Učitelka mě vzala za ruku a vedla chodbou směrem ke třídě. Já pochybovala, že jsem ve správném patře a ve správně třídě. Oči vytřeštěné. Dítě jsem dávala přeci na výtvarný kroužek. Žádná přípravka na vysokou školu. A učitelku jsem viděla jednou v životě. Ona si však byla jistá. 

„Váš syn bude právník!“ opakovala potřetí paní učitelka a já stále nechápala. Byla to první Tobiášova hodina a rozhodně jsem nečekala právnické vzdělávání na výtvarné kroužku. Ani hodnocení jeho nadání či rady na další karieru. V pěti letech je přeci docela brzy.

Paní učitelka mě vedla do třídy a ukazovala obrázek. Stále jsem nechápala a zírala na obrázek. Tobiáš se mezitím začal balit a oblékat k odchodu. Podle sdělení paní učitelky měly děti vystříhat z barevných papírů zvířecí rodinu a nalepit ji na jiný barevný papír.

„Úkol splnil…,“ honilo se mi hlavou při prohlížení obrázku. Dokonce si oproti svým zvyklostem dal záležet a zálibně jsem koukala na obrázek.

„Já ho tady vystavím,“ nechtěla se však učitelka obrázku vzdát. „Bude to právník a já budu mít památku,“  zdůvodňovala dále své rozhodnutí, když viděla, že bych si obrázek ráda odnesla domů. A dala se do vyprávění. Všechny děti začaly po zadání úkolu pracovat na své rodince. Jen Tobiáš ne. Seděl a koukal. Chvíli ho prý nechala svým myšlenkám.

„Ty nevíš jaká zvířata zvolit?“ snažila se mu pomoci asi po čtvrt hodině nicnedělání.

„Přemýšlím,“ odpověděl jí však Tobiáš sebejistě. A dál seděl a oddával se svým myšlenkám.

„Chceš poradit?“ ptala se paní učitelka po další čtvrt hodině.

„Nerušte mě. Já přemýšlím,“ důrazně jí odvětil Tobiáš a vytáhl svačinu. Paní učitelka se prý již neodvážila za ním přijít s pomocí a jen ho sledovala. Stále svačil, pil a přemýšlel.

„Děti, do konce hodiny zbývá deset minut. Dokončujte své výkresy, uklízejte pomůcky,“ upozorňovala učitelka děti krátce před skončením. A tehdy prý do Tobiáše vjel život. Vzal nůžky, barevné papíry a zuřivě začal stříhat. Děti odevzdávaly své výtvory a uklízely. A Tobiáš stříhal a stříhal. Učitelka v tu chvíli přestala věnovat pozornost neobvyklému žáčkovi. Byla zaměstnána dalšími dětmi a končící hodinou.

Tobiáš byl poslední, kdo dokončil svůj obrázek. Splnil zadání přesně. Odevzdal před zazvoněním. Učitelka oněměle zírala na jeho obrázek se zvířecí rodinou. Byl tam táta, máma i dítě. Celá rodina. Samé žížaly. Velikost odpovídala jednotlivým členům rodiny.

„On to přesně splnil,“ ukazovala mi konsternovaná učitelka obrázek. Nevymyslíte jednodušší zvíře na vystřihání z papíru než jsou žížaly. Efektivní. Precizní. Jednoduché.

„To jsem ještě nezažila,“ kroutila hlavou učitelka a nechápala. „Vidí to, co jiní ne,“ pokračovala. Vlastně geniální přístup.

„Bude to právník,“ uzavřela své úvahy nad Tobiášem a v ruce hrdě třímala obrázek pětiletého dítěte. Tobiáš úkol splnil. Netradičně, ale splnil. Nenadřel se, nasvačil se a byl spokojený. Nechápal, proč učitelka byla z jeho výkonu tak udivená. Ona skutečně nemohla nic Tobiášovi za jeho práci vytknout. Tobiáš se přesně řídil jejím zadáním. V daných mantinelech si však našel svůj vlastní výklad a ona proti tomu neměla obranu.

„Chtělo by to právnickej kroužek. On vyřídí protistranu svými argumenty. Ze všeho se vykroutí. Jako právníci,“ doporučovala diplomaticky učitelka. „Je to úžasnej kluk, ale zvažte, jestli má výtvarka pro něj smysl. Stejně se tím živit nebude,“ loučila se s námi učitelka při odchodu.  

Chodil tam ještě něco přes měsíc a scénář hodin byl vesměs podobný. Výtvarný kroužek ho bavil. Svými svačinami tam prý však kazil morálku, ač jeho výkresy měly nakonec stejné kvality jako ostatních dětí po hodině a půl práce. A tehdy jsem ještě netušila, že jeho chápání světa a slov je natolik odlišné od běžných dětí. Že má Aspergerův syndrom. Že má prostě tento dar zeshora.