Po strništi bos s Třískou v srdci

Málokdo pohne s lidmi tak jako včera Jan Tříska. Někdy jsou slova málo. Nebo příliš moc. Někdy jsou zbytečná. A nejhorší je zbytečná smrt….. 

Poprvé jsme tu zprávu slyšela včera z radia. A nevěděla, co si myslet. Igor Hnízdo je přeci pojem. Málokdo si umí zjednat takovou disciplinu jako on. Jan Tříska je prostě v této roli nezapomenutelný. Nemohl jen tak spadnout z mostu. O jeho smrti se teď hodně mluví. Nehoda. Pohnul však s mým srdcem a pohnul s celým národem. Měl v sobě charisma, lásku k vlasti a ohromný životní elán.

Celé léto jsem se těšila na nový Svěrákův film Po strništi bos. A když ho začaly v kinech hrát, nějak mi to nevycházelo. Včera bylo rozhodnuto. Jako memento jsem ho konečně už musela vidět. A bylo téměř plné kino. Tříska jako přísný děda, kterého se bojí celá rodina. Film plný poetiky vás přenese do jiné doby. Ale také se odehrává stále v blízkosti hřbitova a smrti. Malý Eda chodí domů přes hřbitov, děti si hrají vedle hřbitova pod starými věnci z pohřbů, ve filmu se konají dokonce dva pohřby členů rodiny. V tomto kontextu vás z toho až mrazí.

Myslím na Jana Třísku se smutkem v srdci. Zbytečný pád. Divná to smrt. Ale kéž bych se dožila 80 let se stejným elánem a optimismem jako ON.

P.S. Minulý týden proběhla médii zpráva, že dva přední světoví vědci (americký fyzik doktor Stuart Hameroff a britský matematik sir Roger Penrose) přišli s teorií, která dokazuje, že lidská duše je nesmrtelná a po naší smrti odchází do vesmíru. Dneska jdu na meditaci a zkusím se na jeho duši na chvilku napojit, abych pochopila. I podle Tibetské knihy mrtvých duše přeci ještě několik dnů po smrti pobývá na Zemi.