Masaryk, hrdý Čech, hrdobec a domácí úkoly

Dneska je to 80 let, kdy zemřel první prezident ČR Tomáš Garrigue Masaryk. Jistě právě jeho lze označit za hrdého Čecha, svým životem šel příkladem i dalším generacím. A mě se právě díky tomu dnes všechny tyhle termíny spojily.

Když se mluví o hrdosti, nemůžu si nevzpomenout na známý český film Marečku, podejte mi pero! Tento film zpopularizoval již běžně nepoužívané slovo „hrdobce“, i když ve filmu se mluví o chybném tvaru… „Hrdobec? Hrdobec to je takovej brouk. To je takovej chrobák, kterej si před sebou válí tu… kuličku… z toho… z trusu,“ říká Jiří Sovák ve filmu, když vysvětluje Nerudovu báseň. No brouk to není, to všichni víme...

Do té doby, než jsem viděla tento film, tak nikdo okolo mě ani ve společnosti o hrdosti nemluvil. Natož abych přemýšlela o tom, jestli jsem hrdá a zda vůbec mám na co být hrdá.

Byla jsem v té době dítě (byl to rok 1976) a ve škole se žádné přemýšlení a vlastní názory nenosily. Naopak. Opakuj, opakuj, opakuj. Bez chyby. V občanské nauce jsme se učili, kdy byl který komunistický sjezd, jak úžasná je RVHP. Všechno nazpaměť. Na každou hodinu občanské nauky jsme museli všichni vybrat tři zprávy – jednu ze světa, jednu z domova a jednu z kultury. Taky nazpaměť. Vstávala jsem kvůli tomu v pět ráno. Co mi tohle dalo do života? Radši nepřemýšlet...

A dneska vypadá občanská nauka jinak. Děti dostávají za úkol navrhnout českou vlajku. Jedna paní v reakci na můj článek včera o tomto domácím úkolu napsala, že je to hnus, takhle znevažovat státní symboly. Je to ale jinak. Učitel je tímhle vede k tomu, aby sami přemýšleli a svůj názor si uměli zdůvodnit a obhájit. Navíc je tento předmět v angličtině. Pana učitele (studoval historii na Cambridge) bych rozhodně nepodezírala z toho, že až sesbírá domácí úkoly, tak poběží na Hrad s návrhem na změnu vlajky.

Také jsem s dnešním výročím pochopila, jak nádherně má pan učitel připraven pro své žáky program. Předtím totiž přišel najednou Tobiáš s dotazem: „Proč jsi hrdá, že bydlíš v Čechách?“ A v televizi zrovna ukazovali, jak řádí v Americe hurikán Irma.

„Podívej, my tady takový počasí nemáme….“ dávám mu námět do domácího úkolu. „Příjemné klima, žádné hurikány, tsunami, zemětřesení,“ uvažuju dál nahlas, proč jsou Čechy tak výhodné.

„Prostě taková prdel, kde se nic neděje!“ rozčiluje se můj puberťák. Doufám, že z něj jednou nebude lovec hurikánů.

„Máme tady bohatou kulturu, historii, hodně hradů, zámků, jsme uprostřed Evropy a jsme chráněný,“ rychle doplňuju, co mě zrovna napadlo. Tak to už tam prej má…. Jsem ráda, že tohle ví.

„A jsi hrdá, že jsi Češka?“ tne do živého Tobiáš. Jsem? No jasně, že jo. Je to samozřejmé, jenže vyjmenovat důvody už mi trochu trvá. A myslím, že většina lidí na tom bude podobně. Jsem hrdá na politiky? Na prezidenta? Na naše sportovce? Historii? Kulturu? Vzdělanost? Kvalitu potravin? Nemůžu na všechno odpovědět kladně.... Zajímavé však je, že na hrdost si vždycky vzpomeneme při výročích nebo když se nějakému Čechovi něco povede, obvykle v zahraničí.

Takže, ať žijí školy a domácí úkoly, které nutí děti přemýšlet a nejen opakovat. Budou nás přeci jednou živit….. jestli nějaké důchody vůbec budou….

P.S. Nejhrdějšího Čecha, co jsem kdy poznala, tak ten se narodil v Tel Avivu a jmenuje se Eyal. Hrdost na to, že je nyní Čech, je z něj cítit 100 metrů daleko. A mluví úžasně česky. Když dostal české občanství, byl připraven, že se bude České republice revanšovat. Jako důkaz vděčnosti a hrdosti byl připraven rok pracovat zdarma třeba jako hasič. Kdo z nás rodilých Čechů by to udělal?