Do roka a do dne – 16 let od 11. září 2001

11 je hezké číslo, ale 11.9.2001 už tak moc ne. Dnes je to už 16 let, co se svět změnil. To jsem ještě netušila, jak bytostně se bude tato událost týkat i mě. A že každý rok budu chystat oslavu. A že potkám minulé životy...

Pamatuji si přesně ten den. Kolem 9 hodin ráno mi volal kamarád Milan a vyděšeně říkal: „Pusť si honem televizi nebo rádio.“ Ještě jsem byla doma a oněměle zírala na televizi. Nevěděla jsem, jestli běží zprávy nebo nějaký katastrofický film. Bohužel to byla realita. Hroutily se budovy a hroutil se svět, jak jsme ho do té doby znali. Bolest byla ve všech srdcích. Dala by se krájet.

Čísla jsou také symboly, a tak jsem přesně rok poté začala rodit. Praskla mi plodová voda a odjeli jsme do porodnice. A následující den  krátce před 13 hodinou se na porodním sále úplně bez pláče rozhlížel můj syn Tobiáš. Jako návštěvník z jiných světů. Ale můj návštěvník. Musel si zřejmě prohlídnout ten cizí a nový svět. Jeho novou realitu. Plakat začal až když ho položili na váhu. Bylo to přesně rok a den poté.

Samozřejmě, mohla to být náhoda, ale náhody přeci neexistují. Jen synchronicity. A každý rok na výročí 11. září v televizi opakovali záběry z osudného dne. Čím čerstvější událost byla, tím více bylo záběrů a reportáží. Nikdy již nebyly tak detailní jako právě v rok, kdy se to stalo a kdy Tobiáš ještě nebyl na světě.

11.9.2006 byly Tobiášovi téměř 4 roky. Hrál si zrovna v obýváku a televize běžela. Nechtěla jsem Tobiáše vystavovat zbytečně drastickým záběrům, pohledu na cokoli ošklivého, násilného, zbraním a vůbec ničemu, co k dětství prostě nepatří. Jenže najednou začaly zprávy a ukazovaly záběry letadel, jak narazily do mrakodrapů a ty následně spadly.

„Přepneme to,“ navrhuju s cílem uchránit ho těmto záběrům.

„Já už jsem to viděl,“ uzemňuje mě Tobiáš svou odpovědí. Vlastně odpovídá i na to, co jsem si pouze myslela. Na důvod přepnutí. Mozek se mi přehřívá a marně přemýšlím, kde už to viděl. Jsem si bezpečně jistá, že v televizi to být nemohlo ani roky předtím.

„A kde jsi to už viděl?“ ptám se opatrně.

„Když tam přiletělo,“ odpovídá chladnokrevně s hlavou pořád skloněnou nad legem. Je vidět, že televizi vnímá jen tak napůl a události kolem mrakodrapů ho nijak nezasáhly. Skládání kostiček ho zajímá mnohem víc. Jenže já jsem v šoku. Co a kam přiletělo? Je úplně jedno, co hrajou v televizi a jaký je tam program. Musím záhadě přijít na kloub.

„Viděl jsem, když tam přiletělo,“ znovu opakuje, když vidí, že já mlčím. „Najednou tam bylo,“ pokračuje. Jako by z něj najednou mluvil někdo jiný. Někdo hrozně vážný, rozhodně ne dítě. Jen chladně popisuje události, žádné emoce.

„A co jsi dělal, když přiletělo?“ opatrně zjišťuju.

„Seděl jsem u stolu a nevšímal jsem si toho,“ odpovídá klidně zase bez sebemenší známky rozrušení. Je to jako by tam byl. Slyšela jsem již o minulých životech. A najednou vím, že musím být opatrná. Teď se tu nebavím s malým dítětem, ale je tu někdo s námi. Nikde už roky poté neříkali, že lidé to zkraje po nárazu letadel brali na lehkou váhu a nikdo nevěřil, že by budovy mohly spadnout. Co když si něco pamatuje? Co když na tom něco je? Nesmím mu rozhodně ani slůvkem napovídat. Přesto mě zajímá, co bylo dál.

„A co jsi dělal potom?“ ptám se opatrně. „Pak jsem šel k oknu,“ odpovídá. Je hrobové ticho. Aspoň mě to tak připadá. Nevnímám ani televizi, i když pořád hraje.

„A pak?“ byla moje poslední otázka. „Pak jsem šel domů,“ řekl Tobiáš a schoulil se ke mně do klubíčka. Cítím duši. Jeho. Svou. Cítím smutek. Napojení. Lásku. Až pár let poté mi někdo vysvětlil. Že když člověk umře a duše odejde z těla, tak jde k velké duši, tedy domů. 

V roce 2001 jsem cítila smutek a bolest z obrovského neštěstí. V roce 2006 jsem se dotkla něčeho daleko hlubšího, co nás přesahuje.

Tobiáš má prostě pořád něco extra. A každý rok v září rozhodně slavíme. Jeho narozeniny.