Úzkost

 Dnešek byl svým způsobem fajn den. Moc jsem toho nenatropil, našel jsem si příjemnou brigádu, stýkal jsem se pouze s příjemnýma lidma, a přesto na mě přišla úzkost. Vzhledem k tomu, že všechno by mělo mít svůj důvod tak jsem tomuhle taky jeden dal. Celej den jsem toho moc nepojedl (už to tak v létě mám). Odpoledne jsem se stavil k babičce a ta mi dala porci parádního leča. No tak to snad bude tou hromadou jídla, co do sebe naládujete. Jo a netrpím anorexií ani bulimií. 

 Jel jsem takhle od babičky v autobusu. Nálada tak akorát. Koukal jsem, jak večerní sluníčko prosvěcuje stromy a blíží se neodvratně prázdniny. Holky minisukně, kraťásky a tak. V tom jak kdyby na mě zezadu sáhla zubatá. Po zádech mi přejel mráz a stáhlo se mi hrdlo. Kdybych aspoň myslel na něco nemilýho, ale ono houby. Autobus si to šinul z kopce, já pozoroval míjející se stromy a začal myslet na úplně šílený věci. Přitom k tomu nemám důvod. Bydlet kde mám, jíst co mám, kamarádů mám tak akorát a po ženě momentálně netoužím. Na konečné jsem vystoupil, zapálil jsem si cigaretu v domnění, že se to uklidní a ono zase nic. To už jsem začal vážněji hledat příčinu, šťoural jsem se hloub v té dutině za mýma očima a na nic jsem nepřišel.

 Ani vlastně nevím jak to nazvat. Depka top nebyla. Špatný svědomí a pocit prohřešení taky ne. Spíš jsem měl pocit, že mi v břiše poletují motýli. Tak asi o hmotnosti tuny. S pohledem hladovýho psa jsem se došoural k šalině a odjel domů do svého potemnělého pokojíčku. Zapálil jsem si žváro a šel postavit vodu na čaj. Snad poprvé za rok jsem si roztáhl závěsy a vytáhl žaluzie.  Aspoň k něčemu to bylo. Ale pěkně mě to sere.