Za svůj život jsem vystřídal tři bydliště. Z toho dvě z nich byla sídliště. Klasická paneláková šeď vyznačující se typickými individui, jež musí sdílet několik společných hektarů dané čtvrti. Rád bych vám dnes popsal několik základních typů lidí žijících na sídlištích, ať už v Brně, Praze, nebo kdekoliv jinde.
Jakmile člověk zavede do svého života jistou pravidelnost, začne si lépe všímat jistých lidí, jejich zvyků a koníčků. Snad prvním, nejméně záživným typem lidí jsou obyvatelé žijící spořádaný život. Každý den budík v šest, sprcha, snídaně atp.. až je v 7:15 potkám na zastávce. Naprostá a nejméně zábavná klasika.
Pejskaři. Cha, nikdo je nemá rád. Jejich miláčci všude kadí a málokterý majitel (převážně nějaké panelákové krysy) si to po nich sbírá. Máme tu jednu paní s obzvlášť uštěkaným ratlem. Vzhledem k tomu, že paneláky jsou u nás rozestavěny do bloků ve tvaru písmene U, tak se štěkot miláčků a bobíků dostatečně odráží o stěny protějších domů. V šest ráno pohoda.
Okupanti trafik. To jistě znáte taky. Hlavně když chodíte pravidelně, v přesně vymezenou dobu. Osoba opřená o přepážku, žádající svou každodenní dávku bulváru, vykecávající se o problémech slavných i neslavných. Vše zakončeno velmi odbornou úvahou na téma politika, ve stylu, politici hovno dělaj.
Místní policistka. Máme tu paní policistku-pochůzkářku. Na první pohled velmi sympatická paní. Ovšem nechápu, co dělá ve své funkci. Přece jen by policista měl mít jistou fyzickou úroveň, ale tahle paní, s milým úsměvem a nepřiměřenou nadváhou asi houby zmůže oproti utíkajícímu výtržníkovi. Pomáhat a chránit. No aspoň, že si mají pejskaři a staříci s kým popovídat.
Stalkeři. Lidé vyhlížející z okna, několik hodin v kuse. Lidé volající policisty, kdykoliv někdo stěhuje kus nábytku a tak si připarkuje na deset minut ke vchodu. Lidé, kteří ví, kolik přítelkyň máte i bez jediného společného známého a sociální sítě. Lidé na odstřel.
Smažáci. Tím nemyslím bandu klučinů, co sedí na lavičce s plastovým pivkem a brčkem. Spíš vyzáblé, občas opuchlé postavičky, trsající na hudbu v Albertu. Občas se vás zeptají na pětikačku, cigáro a tak. Občas někdo otěhotní, občas se ztratí, občas si popovídá s místníma cajtama.
Zevláci. Převážně ošuntělá stvoření, okupující lavičku s plasťákem , kusovkou a hubou plnou keců. Jsou to vizionáři, umělci, poetové a teoretici. Mají nejvíce času na přemýšlení. Asi začnu jejich vize sepisovat.
Místní Šumachrové. To je skupina mladých, velmi nadějných závodníků a tunerů. Všichni si leští své plečky v ceně důchodu politického zločince. Mají fajnový audio, provrtaný vejfuk a slabost k nočnímu životu. Když už si nějaký z rebel z této sorty přivstane a jede si vyzvednout svou milou po cestě do práce, tak si zvesela zatroubí, jelikož nezná zvonek. Mám je velmi rád. Asi jak toho zamindrákovanýho blbce, co v 5:50 s přesností atomových hodin začne házet sklenky do kontejneru na sklo. Z výšky snad metru a půl. Na toho si taky jednou počkám.
Určitě jsem zdaleka nevypsal všechny možné typy, obyvatel sídliště. To bych mohl rovnou napsat knížku. Myslím, že každý, žijící na sídlišti minimálně nějaký typ pozná.
