Ačkoliv se to možná zdá v dnešní emailové době zvláštní, chodím na poštu. Chodím na poštu v mezičase. To znamená, že pokud potřebuji cokoliv poslat, najdu si čas mezi dvěma schůzkami.
Což ovšem může s sebou nést i prekérní situace, protože obvykle čas strávený na poště přesáhne stanovený mezičas a já pak na následující schůzku přibíhám zpocená, neupravená a veskrze naštvaná.
Pobyt na poště však neurychlíte. Pošty jsou totiž v zásadě dvojí. Na těch čísélkových si vyzvednete pořadové číslo a po celou dobu čekání se pokoušíte odhalit systém, jak jdou jednotliví číslovaní zákazníci za sebou. Na pobočkách, kde ještě k důmyslnému číselnému mechanismu nedospěli, stojíte ve vyhrazeném prostoru a pohybujete se podle pokynu: K přepážkám přistupujte jednotlivě. To aby u jednoho okénka nestála delší fronta než u jiného, zákazníci nepředbíhali a nebyli nevrlí.
Hezky způsobně čekám, až na mě přijde řada přistoupit jednotlivě k přepážce. Už jsem přečetla všechny vývěsky, které mám v dosahu očního kontaktu a zjišťuji, že na mne ta nevrlost začíná přicházet. Můj vyhrazený mezičas si zase ukousl pořádnou porci. Už to vypadá, že se konečně propracuji k okénku. Zákazník přede mnou však se jaksi nemá k odchodu.
„Nemáte zájem o noviny, vánoční pohledy, máme tady losy….“ Mám pocit, že jsem se přeslechla. Šup, už jsem na řadě. A nepřeslechla jsem se.
Zatímco ode mne paní pošťačka přebírá doporučený dopis, ukazuje svou druhou tvář nucené dealerky.
„Neměla byste zájem o noviny, vánoční pohledy máme ve velice výhodné sadě, nebo třeba losy, to je hezký dárek….“ Na pultě jsou vyskládány osvěžovače vzduchu, pletené rukavice, dětské pexeso a já nevěřím svým očím a uším. Kdy a proč se z pošty stalo příležitostné vetešnictví a jeho zaměstnankyně musí kromě razítkování dopisů ještě nabízet cetky nevalné hodnoty zákazníkům, kteří o ně evidentně nestojí. Možná jsem staromilec, ale při vší té modernizaci, racionalizaci a optimalizaci prostě jen chci, aby pošta byla poštou, kde mohu poslat dopis nebo zaplatit složenku. Žádné smíšené zboží. Je mi té paní za přepážkou upřímně líto, a tak si za dvacet korun koupím charitativní los.
„Děkuju, přispěla jste dobré věci,“ pochválí mě paní pošťačka. A já si přeju, aby někdo jiný také přispěl k dobru, hlavně tím, že ji příště nebude potupně nutit dělat trhovkyni. Slibuju, pošto, že pak i v době emailové v nějakém mezičase zase zajdu.
