Muži mají spoustu skvělých vlastností. Proto je také milujeme. Mají ovšem také například geniální schopnost dožadovat se pozornosti se svými neřešitelnými problémy v nejméně vhodných chvílích.
Například když sedíte na veledůležité poradě. Když vám chcípnul motor auta uprostřed křižovatky a okolní páni tvorstva si mohou umačkat prsty na klaksonech. Když marně hledáte místo na zaparkování. Když jste na služební cestě. Prostě kdykoliv, kdy se to nejméně hodí, volá můj manžel.
„Víš, co se se stalo?“ ptá se tragickým hlasem.
Moje fantazie pracuje naplno. Syn byl přepaden, otec měl infarkt, vnučka se stala obětí autonehody... Co všechno vás během pár vteřin může napadnout.
Skutečnost překoná nejhorší noční můry.
„Došly nám perlivé vody!“
„Cože?“
„Došly perlivé vody! Nejsou ve spíži ani v lednici,“ upřesňuje katastrofický scénář manžel. „ A nemáme ani ty jemně perlivé!“ dodá uraženě.
„No tak dojeď do supermarketu a kup je!“
„Já? Do supermarketu?“
V té otázce je veškerý údiv rovnající se zprávě o konci světa. Já? On? Jak mohu takovou nebetyčnou pitomost vyslovit? Za přítomnost perlivých i jemně perlivých vod v naší lednici a jejich zásobu ve spíži přece odpovídám já. Takové je rozdělení manželských rolí. A já si klidně odjedu na služební cestu a opustím ho bez dostatečné zásoby perlivých vod. A co mám teď asi podle něj dělat? Sednout v Plzni do auta, dojet do Prahy a cestou v Kauflandu koupit perlivé vody? Na tomto místě je třeba podotknout, že můj muž, takřka jako všichni muži nesnáší nakupování, nicméně, aby se přece jen formálně zapojil, je ochoten přijmout roli nosiče. Je to podle něj rozumný kompromis, jak se neponížit takovou degradující činností, jakou nakupování v jeho očích představuje. Naše nákupy se většinou odbývají tak, že on naloží do jednoho vozíku balené vody (ty, pro které jsem já zapomněla včas dojet – ne on, on je jen nosič) a pak se odebere do oddělení motoristických nebo sportovních potřeb, kde si prohlíží nabídku a hledá cokoliv, co by nutně potřeboval. Já zatím kroužím s druhým vozíkem po hypermarketu a nakupuji „zbytečnosti“ jako jsou toaletní papír, prášky na praní, maso, káva a mnoho dalších, neskutečně „předražených“ věcí, které vlastně - na rozdíl od automapy Berlína nebo cyklistických rukavic – vůbec nepotřebujeme.
„Tak si skoč do Večerky, až se vrátím, tak je koupím,“ řeknu smířlivě do telefonu.
„Nějak to vydržím,“ povzdechne muž uraženě v představě, že by měl jít naproti k Vietnamcovi, co vydělává nestoudnou přirážkou na zapomětlivých manželkách, které nedokáží včas koupit perlivé vody. Můj muž tedy dva dny živoří doma o kohoutkové vodě. Když se vracím ze služební cesty, stavím se v supermarketu a koupím balík perlivých vod (dalších zbytečnosti jako je sýr, salám, čerstvé rohlíky)
Manžel otevře ledničku a ulehčeně si vydechne. Život se vrátil do správných kolejí bez toho, aby on byl vystaven ponižující proceduře nakupování. A já cítím, že s muži je život tak lehký, jako by ho nadnášely bublinky perlivých vod.
