Když jde o to, aby museli vynaložit co nejmenší úsilí na nějaké řešení situace, jsou muži vzácně jednotní. Manželé i milenci. Tedy pokud nějaké máte. A pokud ne, ty, které je mají vám rády potvrdí.
Stalo se mi – a komu se to nestalo - že jsem nedobrzdila na světlech a skončila v kufru auta přede mnou.
„Jsi v pořádku?“ ptá se mne manžel v telefonu.
Po té, co mu sdělím, že ano a odneslo to jenom auto, z kterého ovšem vytekly jakési mnou neidentifikovatelné kapaliny, slyšitelně se mu uleví.
„Promiň, ale já musím na poradu, zavolej do pojišťovny, postav to k chodníku. Kdyby něco, zavolej mi.“
Jak to mám asi postavit k chodníku, když auto nejede, už mi neporadí.
„Hlavně, že se ti nic nestalo! Tak papa,“ uzavře to muž.
Volám svého přítele – milence, chcete -li.
„Jsi v pořádku?“ ptá se.
Po té, co mu sdělím, že ano a odneslo to jenom auto, které je ale nepojízdné, slyšitelně se mu uleví.
„Tak hlavně, že se ti nic nestalo. Promiň, mám poradu. Kdybys něco potřebovala, tak zavolej. Jo a dej to radši ke krajnici. Papa.“
A proč mu asi tak volám? Proč jim tak asi volám? Protože to umím zvládnout sama a nic nepotřebuju? A prosím, teď na mě, milí čtenáři, nechoďte s morálkou, to sem nepatří. Stojím tam vedle toho chromého tvora na čtyřech kolech, naprosto nepoužitelná. Naštěstí, pán, co se nestačil dost rychle rozjet, je ochota sama a vyplní se mnou i hlášení pro pojišťovnu.
„Měla byste to strčit ke krajnici,“ poradí mi, naskočí do svého zcela pojízdného vozu a odfrčí.
Poslední možnost. Volám svého syna a rozbrečím se do telefonu.
„Mami, zamkni auto, dej tam trojúhelník, je v kufru po koberečkem a počkej na mně.
Jestli jsem v pořádku, se mne nezeptá. Kdybych nebyla, tak asi netelefonuju. Přijede za půl hodiny, odveze mne domů, prostuduje pojistnou smlouvu, kterou kupodivu najdu, zavolá odtahovku a objedná mne v servisu.
„Chápeš to?“ popisuju rozhořčeně kamarádce svou bourací anabázi. Nechali mě tam stát. Oba! Nebýt mého syna stojím tam dodnes.“
Co jsme to mužům udělaly? A co jsme to hlavně udělaly samy sobě? Můžeme si za to samy, všechny, z nichž se staly sebevědomé ženy, které si umějí poradit. Sundaly jsme jim z ramen nutnost nalézání řešení. Protože je to pohodlné. Protože oni mají vyšší poslání. Živíme děti, vozíme auta do servisů, řídíme firmy, když přijde povodeň, vyklízíme podmáčené sklepy. A vychovaly jsme další generaci sebevědomých žen, které jsme naučily zvládat všechno samy. A když pak zůstaneme stát nepojízdné u krajnice, divíme se, že nám nepomůžou. Odnaučily jsme je to. Nedělám si iluze, že můj syn je jiný. Nemůže být jiný. Jen ještě nemá to srdce odmítnout vlastní matku.
Kdyby mu zavolala jeho žena, řekne: Mám poradu. Postav to ke krajnici. Pusinku. Papa.
Muži nás milují, když jsme v plné síle, vtipné, zábavné a sexy. Až jednou nebudeme vtipné zábavné a sexy, až pod tou námrazou všech nutných řešení, která jsme za celý život musely najít, padneme k zemi, tak nás překročí a půjdou dál. Postaví nás ke krajnici.
Papa.
