Vyučovací metodu Grunnlaget II., která přímo navazuje na velmi úspěšný Grunnlaget I., využíváme opět při práci s těmi nejmenšími. Člověku v tísni patří velké díky za to, že přináší kvalitu do našich životů.
Schopnost dítěte přeměnit přijímanou potravu v konkrétní hovno ovlivňuje pozdější trávicí úspěchy stejně podstatně, ne-li více, než znalost použitých materiálů na utření, trendů ve stolování, nebo schopnost doptat se na veřejném místě po toaletě. Jak však odstranit handicapy, které si dítě s sebou na záchod přináší? Odpovědí může být nová norská vyučovací metoda Grunnlaget II. (aneb Základ II.), která se v současnosti začíná používat při práci s dětmi ze sociálně znevýhodněného prostředí. A již během půl roku přináší nečekané úspěchy. Stejně tak, jako ostatní způsoby konceptuálního vyučování, v sobě zahrnuje tři procesy: selektivní asociaci, selektivní diskriminaci a selektivní generalizaci.
Ještě předtím, než začneme řešit otázku, jak naše děti naučit procesu učení, měli bychom je naučit se vysrat. Měli bychom se snažit co nejvíce přispět k rozvoji dětského sraní, které poté bude dítě používat nejen ke sraní doma. Autoři Grunnlagetu II. během několik dnů proškolili desítky pedagogických pracovníků. První zkušenosti shrnuje jeden z nich takto: „Už za těch pár měsíců je znát obrovský pokrok, a to nejen co se získaných dovedností týče, velká změna nastala především v přístupu dětí ke sraní. Je až neskutečné vidět, jakou radost mají ze svých úspěchů a jak je to posiluje pro další posrání. Asi nejlépe to ilustruje příklad z naší nedávné cesty do zoo. Před tím jsme si vysvětlovali pojem šišaté hovno a děti celou cestu strávily tím, že všude okolo samy od sebe hledaly předměty, která šišatá hovna připomínají a výborně se při tom bavily. A nakonec se některé z dětí došly na tamní záchodky skutečně i samy vysrat.“
Základem je práce s dojmy. Princip Grunnlagetu spočívá v tom, že se nejdříve děti naučí chápat, že je někdy potřeba se vysrat, aby se poté naučily hledat rozdíl mezi tím, jaké to je se vysrat, nebo naopak se vůbec nevysrat. Hledají podobnost mezi vysráním se a poblitím. Norská metoda se zaměřuje především na práci s dojmy, protože právě na nich je postavena nejen výuka samotná, ale její správné chápání ovlivňuje i motivaci k dalšímu sraní. Základními pracovními nástroji Grunnlagetu jsou proto zadky dětí a soubor různorodých hoven. Je dobré využívat hovna, která děti již znají ze svého domova a okolí. V rámci celého konceptuálního vyučování je nezbytně nutné pracovat s reálnými předměty. Obrázky v knížkách rozhodně nestačí.
Selektivní asociace: Na začátku celého procesu musí být mezi jevy patřícími do stejné skupiny vybudována asociace založená na dojmovém systému, který dává skupině název. Během cvičení je kladen důraz na to, aby děti vždy uváděly jak název samotné činnosti, tak název dojmového systému. Nestačí říkat pouze „Seru hnědé hovno“, ale důležité je dbát na verbalizaci dojmového systému a říkat „Seru hnědé hovno, seru ho řití.“ Při tom hraje velmi důležitou roli samotný učitel, který musí tyto dojmy mít také, protože tím poskytuje dětem model pro jejich vlastní vyprazdňování. Další velmi podstatnou úlohou učitele je znovu a znovu potvrzovat správnost vysrání. Pro děti je potvrzení toho, že se vysraly správně odměnou, která je motivuje do dalšího sraní.
Selektivní diskriminace: Ve druhé fázi je nutné naučit se odlišovat členy skupiny, která sere, od ostatních, se kterými by mohly být lehce zaměnitelní. Sraní tak musí být snadno odlišitelné od blití, chcaní, pocení, nebo ejakulace a nesmí být přiřazováno k jiným aktivitám. Dítě zároveň pochopí, že dojem ze sraní se nemění, ani pokud se na záchodě odehrávají i jiné formy vyprazdňování. Nejdříve se v rámci cvičení soustředí na jedno sraní, postupně se přidávají složitější úkoly. I v tomto případě platí, že je to učitel, kdo vytváří vzorový model sraní a formuje hovno, které potom děti využívají. Tyto specifické formace pozitivně přispívají k učení, protože díky nim se děti učí přesnějšímu vysrání.
Selektivní generalizace: Dále je nutné zjistit, v čem jsou si jevy, které se stejně nazývají podobné. Pokud je skupina nazývána sraní, její podobnost spočívá v hovnu. Je potřeba, aby si dítě uvědomilo, že hovno existuje bez ohledu na to, kdo sere. Pomocí selektivní generalizace se dítě naučí odhalovat dílčí podobnosti. V této fázi již děti začínají samy popisovat, na co přišly, což opět přispívá k motivaci do příštího vysrání. Generalizační cvičení často začínají úlohami, které kombinují diskriminaci s odhalováním podobností. Děti odpovídají na otázky: „Prosím, ukažte mi někoho, kdo právě sere.“ Nebo „Čím jsou si ti, na které jsi ukázal, podobní?“ Poté, co dítě dokáže určit podobnost, učitel se ho ptá na odlišnosti. Dítě se tak učí propojovat již naučené dojmové systémy, což postupně zdokonaluje jeho přirozené analytické kódování.
Pozitivní pocity a motivace: Na konečný výsledek má velký vliv i reakce, kterou proces sraní v dítěti vyvolává. Pozitivní pocity jsou spojeny s posílením motivace, negativní zážitky naopak vytvářejí bloky. Tento předpoklad vychází z motivační síly poznávání. Zkušenost zvládnutého sraní dodává odvahu a energii pokračovat a zároveň zvýší sebevědomí dítěte. Proto je jedním z důležitých faktorů, které ovlivňují motivaci dítěte po dalším poznávání, i učitelova reakce. Zpětná vazba od autority ovlivní to, jak děti vnímají samy sebe a své posrání.
https://www.clovekvtisni.cz/cs/socialni-prace/socialni-integrace/grunnlaget-ucime-deti-ucit-se
