Opravdu jsem tak divná?

Už jako malá jsem si potřebovala dělat věci po svém. Cítit svobodu pohybu i myšlení. A jako intuitivnímu a hypersenzitivnímu introvertovi mi prostě klasické školství nikdy nemohlo vyhovovat.

Za školou jsem byla poprvé už někdy ve třetí třídě. Tenkrát jsem tomu pnutí být hodně jen sama se sebou nerozuměla, ale ta potřeba se rozhodně rovnala základním lidským potřebám, jako je spánek, jídlo, nebo teplo. Procházela jsem se sama Prahou. Hrála si.Milovala být sama doma. Četla si. Malého prince, Agathu Christie, nebo Šrámka. Později hodně filosofie. Mnoho knih jsem, naštěstí, přečetla předtím, než se ve škole staly povinnou četbou. Poslouchala máminy desky. Édith Piaf a Evu Olmerovou. Nebo, kromě třeba Hurvínka, i Osvobozené divadlo Voskovce s Wericha. Ráda jsem uklízela, pokud to nebylo někým nařízeno, protože to zkrátka přinášelo uspokojení. Zkoušela si vařit, kombinovat chutě jídel. A hodně času jsem trávila prostým přemítáním o podstatě a smyslu života. Zaznamenávala jsem si svoje myšlenky na papír. Nebo zkoušela psát povídky. A taky jen tak ležela na obřím koberci v obýváku a nedělala nic. Jen byla. Meditovala, chcete-li.

Nemám a nikdy jsem neměla ráda kolektivní aktivity typu vybíjená, nebo hra na filmy. Nejsem člověk, libující si ve znalostech přesných dat, terminologií a definic. Můj způsob je přicházející informace přímo a efektivně abstrahovat. Jedině tak je mohu totiž následně smysluplně využívat dál. Nechápu, proč bych měla přejímat a osvojovat si způsoby někoho jiného, když jsou mi cizí, nikam mne neposouvají a ty moje vlastní mi fungují daleko líp. Taky jsem snad nikdy v životě nepocítila vnitřní potřebu nabyté vědomosti odprezentovávat cizím lidem, pokud to bylo jednoúčelové a nebyly pro to další rozumné důvody. Mám dar nekonvenčního myšlení. A neschopnost slepě následovat uměle nastolené autority.

A víte co? Mám se ráda a odmítla jsem si to nechat vzít. Mluvit o svých silných stránkách nepovažuji za smradlavou sebechválu, či nedostatek pokory. Znát, mít rád a využívat své silné stránky pokládám za správnou cestu k sobě i druhým. Dospěla jsem k poznání, že každý člověk je jedinečný a uniformita jedině nabourává celistvost a spokojenost člověka. A já mám ráda lidi. A jejich jinakosti. Pestrobarevnost. Život.

Ve škole jsem byla mezi dětmi respektovaný solitér, spíš vůdčí typ. Žádné problémy v kolektivu. Měla jsem pár dobrých kamarádů. Víc mezi kluky. Vyhovovala mi jejich přímočarost. Ani pochytat učivo mi nedělalo problém. Ale taky mi téměř ze sta procent v daném kontextu nedávalo smysl, takže jsem tento způsob “vzdělávání” často bojkotovala. Proti učitelům jsem začala revoltovat hodně záhy. Kladla jim doplňující otázky, na které jsem nedostávala smysluplné odpovědi, dovolovala si nesouhlasit s jejich častým zjednodušováním a překrucováním faktů, ptala se po smyslu jednotlivých vyžadovaných činností, kladla odpor při jejich výkonu. Vadily mi jejich zúžené obzory, nedostatek empatie a často i inteligence, téměř žádný respekt k druhým. Nenáviděla jsem ponižování, byť skryté, kterého je školství plné po okraj. Prošla jsem si hodně náročnou pubertou. Měla i trojky z chování a pro všechny zúčastněné bylo v důsledku úlevou, když má povinnost školní docházky skončila.

Šla jsem záměrně na co nejhorší učňák, abych své utrpení urychlila na maximum. Ještě v jeho průběhu jsem si našla dobře placené brigády a ve svých sedmnácti už byla v podstatě soběstačná. A teprve potom přišla úleva. A zklidnění. Odstěhovala jsem se z domova. Pracovala. Rozhodovala si sama o svém čase, prostoru, těle, myšlení a životě. Ustalo mé divoké období (a vrátit se k jakémukoli studiu mi trvalo dalších dvacet let - tak dlouhou dobu jsem totiž potřebovala na vzpamatování se z toho, co mi škola dala a vzala).

Celé jsem to pro sebe zakončila myšlenkou, že až já budu mít děti a ty dorostou do školních let, bude svět a s ními školy, samozřejmě, vypadat úplně jinak.Že tenhle státní teror se jich už týkat nebude. Že nebudou muset dennodenně čelit zmaru a všelijak nešťastným a pokrouceným lidem, kterým je člověk vydán napospas jen proto, že si  vychodili diplom. Že to dlouhodobě není možné.Naivní optimista, říkám si dnes.